Finsteraarhorn, 4274m
      zpět

   Finsteraarhorn je nejvyšší horou Bernských Alp a dá se bez uzardění označit za majestátní. Druhý nejvyšší Aletschhorn je nižší o 80m a další štíty už o dost více než 100m, takže Finster tvoří i z dálky uchvacující dominantu ve tvaru pyramidy, která výrazně vyčnívá nad okolí. Rozumí se samosebou, že to byl hlavní cíl našeho přechodu... Budík ve 3:30 jsme nezmákli, neboť po vyčerpávající túře předchozího dne a pozdním uložení ke spánku se zkrátka vstávat nechtělo. Takže jsme vzhůru vyrazili až kolem páté, což je na štít takového formátu poměrně pozdě. Počasí zatím přálo. Ve spodní třetině trasy vyšlo na protější hřebeny slunce, my však byli ještě dlouho ve stínu; stoupali jsme sutí, posléze navázaní po ledovci, až jsme kolem osmé dosáhli skalní hradby ve výšce 3600m, která však signalizovala teprve polovinu výstupu. Spolkli jsme nějaké jídlo a vydali se neúprosně strmým sněhovým svahem dál vzhůru. Přibývající výška byla znát na rychlosti postupu, zejména já jsem měl pocit, že bych prohrál závod snad i s družstvem hlemýžďů - David však mé časté pauzy snášel trpělivě. Před desátou jsme konečně dosáhli zlomového místa, které tvoří sedlo Hugi ve výšce cca 4070m; dál už vede jen skalní hřeben. V sedle jsme zanechali batohy a vyrazili jen nalehko do skal. Překvapivě jsem nebyl vůbec nervózní z toho co nás čeká, takže nebyl problém se zakousnout do lezení a ukrajovat metry vzhůru. Ono to ani nebylo moc těžké, jen ta díra pod našima nohama... Skála však držela pevně a nabízela dostatek opor jak pro nohy tak pro ruce. Zpočátku jsme stoupali po západních srázech pod hřebenem, aby nás pak náznaky cesty vyvedly přímo na hřeben, kde už byla krásná propast na obě strany; mysl se však soustředila jen na další krok a nevnímala příliš co bude nebo by mohlo být. Nu a pak - poslední výšvih, sněhová mulda, ještě jsem si říkal, že to asi není vrchol, ale najednou se ukázal kříž, a ... nebylo kam stoupat. Těžko popisovat bezprostřední pocity, byla to směs vděku, dojetí a intenzivního vnímání všudypřítomné krásy. Hora nás pustila až nahoru, nabídla ohromný rozhled a ještě jsme měli vršek sami pro sebe. Pecka! Zdrželi jsme se asi půl hodinky a pak bylo na čase zavelet k sestupu, protože i přes jasnou oblohu s mráčky jsme zkrátka a dobře byli nahoře pozdě, což by se nemuselo vyplatit. Skalní sestup proběhl v pohodě, ovšem už v jeho závěru se zatáhlo a přišla sněhová přeháňka, čímž se potvrdilo, že máme švihat dolů. Dlouhé klesání zpestřila ve spodní části pro jistotu ještě bouřka, počasí už vykazovalo typické znaky letního odpoledne v horách. Zpět na ledovec jsme však dorazili za slunce, takže jsme mohli sušit šatstvo, uvařit jídlo i čaj a dostatečně se nasytit, postavit v klidu stan a do něj pak kolem šesté večerní urychleně prchnout před další bouřkou. Veliký a výživný den!

Přidáno: 16.3.2021 --- Fotky: B., David


© 2021 PlzDi