Javorník, 783m
      zpět

   Noc nebyla dobrá. Vedro a bzučící hmyz; když utečete jednomu, vystavíte se druhému. Zachumlání do spacáku pomůže před komáry, avšak člověk se za tři minuty začne vařit. Odkopání je úlevné od vedra, ale hladová havěť si zavýskne a okamžitě se pustí do obnažené hostiny. Nádavkem k tomu můj zub. Tři týdny předtím opravený, zdá se, že opravu příliš nezaznamenal. Inu, jde se dál, třeba to přejde. Dusivé vedro sevřelo kraj do želez už od samého rána. Přešli jsme Rapantův vrch, na další vršky si ani neodskočili a přišlo opět dlouhé klesání, tentokrát do Hrozenkova; to vše jen proto, abychom pak mohli zase dlouze stoupat, tentokrát do známé Žítkové. Všudypřítomný hic vysává z člověka sílu, takže když můra v Žítkové zajistí občerstvení, je to radost. Ve stínu stromu se chvíli dobře odpočívá. Za daného počasí nemá románová Žítková ani nějaké zvláštní kouzlo, ves jako každá jiná. Loukou jdeme vzhůru kolem Žítkovského vrchu, zaujme nás vpravo se vypínající slovenská Chabová (751m), ale vše překrývá spalující slunce, těšíme se jen a jen do stínu. Cesta v lese je po šesti hodinách chůze téměř výhradně po loukách velikou úlevou, a co teprve když narazíme na chladivou studánku. Hltavě se napít, nabrat do zásoby, jídlo uvařit. S nastupujícím večerem je o něco lépe a také hřeben je v těchto místěch krásný, plný vzrostlých buků a svého osobitého kouzla. V pozdním podvečeru dojdeme na nejvyšší bod dne - Javorník, ani moc nepostojíme a hned se máme k sestupu dál, někam za místem na spaní. Od domácích zpravodajů přichází doporučení najít si něco pod střechou, v noci bude asi bouřka, nalezený altán na okraji louky však ke spaní není vyhovující. Snažím se tedy utvořit v lesíku přístřešek z plachty, moc to nejde, ale nakonec jakžtakž něco máme. Slunce zapadá do hutného oparu, ve vzduchu je cítit tíha... Krajina čeká na pročištění. V noci však jediná bouře, která přijde, je ta v mé dásni. Spát nejde vůbec, bolest je nesnesitelná. Ze zoufalství ve 2h ráno prchám ze spacáku a chodím po noční louce. Ráno se nemohu ani najíst, o celkové únavě ani nemluvě. Následuje telefonát zubaři a nepříjemná nutnost smíření se s tím, že přechod musíme předčasně ukončit. Sestupujeme dlouze na vlak, zchváceni vedrem a já i bolestí... Toho samého dne k večeru se krajem prožene ohromná bouře, která u Hodonína přejde dokonce v tornádo. Jakpak by se nám asi spalo někde v lese, nebýt mého zubu? Vše takto zjevně mělo být...

Přidáno: 15.2.2023 --- Fotky: B., Lenka


© 2023 PlzDi