Bertahütte; 1567m
      zpět

   Jednoho večera na úplném konci srpna dojíždíme po mnohahodinové jízdě, už za hluboké tmy, do údolí potoka Grosser Dürrenbach na samém jihu Rakouska, abychom se vedle auta pěkně vyspali a ráno mohli vyrazit na částečný přechod pohoří, o kterém Lenka slyšela od kolegyně samé superlativy ... Karavanky. Zní to vlastně trochu exoticky, nealpsky, neevropsky. Ale je to krásné horstvo na hranici Rakouska a Slovinska, a právě to se na 5 dní mělo stát naším domovem. Ráno vstáváme a vedle hučící potok nás přímo vybízí ke koupeli, tím spíš když si uvědomíme, že nahoře na hřebeni se už žádná velká hygiena konat nebude. Tak tedy šup pod vodopádek, je to krásně ledové, osvěžující, nabíjející. Po důkladném sbalení opouštíme pak náš vůz a vyrážíme přibližovacím traverzem k nástupu do hor. Jsme velmi nízko, kolem 550m, a putujeme netradičně po rovině loukami i lesem, je to příjemné na rozchození. Hory nás pohltí až po 13. hodině, a to dolinou, která připomíná spíš kamenolom. Na slunci je výheň a stoupá se jen pomalu, nicméně ukrajujeme výškové metry jak se dá. Pak je třeba se naobědvat, neboť poté odbočíme z velké cesty na malou kozí stezku, jenž nám pěkně provětrá perka - stoupání místy kolmo na vrstevnice, místy s hledáním cesty ... výživné. Ovšem tu a tam začínají probleskovat první výhledy a je příjemné vědět, že už máme něco nastoupáno. Přejdeme malé sedlo v hlubokém lese a trochu sestoupíme k malé louce se stavením, které je v mapě značeno jako Rossalmhütte a kyne zde tady šance na občerstvení. Žíznivé krky povzbudí představa půlitru oroseného, byť zpovzdálí stavení vypadá jen jako obyčejná horská salaš; Lenka s Giannim to jdou prověřit a vrací se s nepořízenou. Tak tedy stoupáme dál, jsme teprve 1100m vysoko. Pozitivní je, že se za nějaký čas otevírají už skutečně pěkné rozhledy na sever do krajiny nekonečných rakouských horstev, zastavujeme se a odhadujeme jak dlouho ještě půjdeme vzhůru... Výstup ještě dá zabrat, v nejvyšším bodě dne jsme až po 18. hodině, těsně za ním nás zastaví malá bouřka s decentním krupobitím, ale to už je jen kousek k chatě, která nás vítá tichá a zdánlivě bez života. Tradičně se mi nechce s nikým komunikovat a ani jít dovnitř, takže sedím znaven venku a zírám do kraje, když mí dva spolupoutníci přináší pivo a informaci, že nocleh je zajištěn. Tedy hurá! Zábava nastává s chatařkami. Jedna s námi nemluví vůbec, jen se mihne, a ta, která se zdá mít chatu na povel a vypadá bodré povahy, nemluví anglicky. Záhy však zjišťujeme východniarskou spřízněnost, když vyjde náhodou najevo, že je z Bulharska, je zde na brigádě a pochopitelně mluví kromě němčiny i rusky. Toho se chytá Gianni, seznamujeme se s Irinou důkladněji, hovoří se páté přes deváté, dáváme další a další piva a i na panáčky dojde... Inu, krásný večer v horské chatě!

TRASA pro zvědavé

Přidáno: 22.2.2023 --- Fotky: B., Lenka


© 2023 PlzDi