Golica; 1835m
      zpět

   Noc byla klidná a ráno krásné, byť chladné. Na zcela vyčištěnou oblohu se vyhouplo slunce a začalo barvit okolní štíty, zejména Julské Alpy se v ranním světle předváděly neskutečně. Vaříme snídani, do toho se kocháme, zdlouhavě balíme; až když je slunce poměrně vysoko, vyrážíme na dnešní túru. Respektive vyrážím sám o něco dříve, neboť jsme dohodnuti, že zatímco já půjdu po sestupu z Kleku dál hřebenovkou na Golicu, Lenka a Gianni to vezmou traverzem pod štítem na chatu Koča na Golici, kde zkusí sehnat vodu, odpočnou si, a společně budeme pokračovat dále. Sestoupím tedy z Kleku do hanebně hluboko položeného sedla Jekljevo (1487m), abych si pak mohl zase nastoupat 350m výškových na Golicu. Námahu ovšem vyvažuje krása. Žlutá tráva pozdního léta, rozhled na všechny strany, ticho, klid a nikde nikdo. Na Golici si uvědomuji, že sem i své dva souputníky musím vytáhnout, protože by byla škoda, aby o takové krásno přišli. Nechávám tedy batoh na hřebeni a hopkám dolů na chatu. Tam si užijeme jídlo a pivo, rovnáme bolavé údy, načež už dostatečně odpočati vyrážíme vzhůru. Ulevíme Lence od batohu, který si vezme Gianni, já pro změnu beru ten jeho obří a dřina stoupání může opět začít. Vrchol tedy pro mne podruhé, pro Chrousty poprvé, užíváme si všichni tři rozhledů do dáli, fotíme hory i sebe a je blaze. Je potřeba však vykročit dál, ať dnes někam dojdeme, nečeká nás žádná rovina, terén bude „ako na hojdačke”! Takže pěkně přes vrcholy Krvavka (1784m) a Mala Golica (1646m) krušných 400m dolů do sedla Suha (1439m), z něj vyfunět na Ptičji vrch (1551m) znovu do mělkého sedla a znovu vzhůru... Situaci ještě připepřuje neodbytné vedro a v takových chvílích je nanejvýš příhodné vyhledat kraví napajedlo. Pitná voda pro člověka ovšem nikde. Naštěstí je možnost dokoupit nějakou na Belské planine, aby bylo večer z čeho vařit, ale zásob na vyskakování rozhodně nemáme. Dlouhým traverzem podcházíme Veliki vrh (1944m), na jehož zdolání už rezervy nejsou, a s klesajícím sluncem docházíme na Planinu Seču k sedlu Bärensattel (1698m), kde v poklidné koexistenci s kobylnatyci lovíme místo na spaní. Vše by šlo, jen mě zneklidňuje malé množství vody; v sedle kromě koňských napajedel žádná není a oněm napajedlům se nám věřit nechce. Pobírám tedy baterii pet lahví a hrdinně vyrážím do doliny pevně rozhodnut, že přinesu vody přinejmenším dva galony. Krásný večer v horách, klesám a klesám, ovšem všechna koryta potůčků a jiná místa, která vypadají zcela jasně, jsou suchá jako troud. Ke svému štěstí potkávám po půl hodině na pěšince místního nimroda, který po rozdýchání úleku z mého zjevení praví, že nejbližší voda je ještě hodinu chůze dolů. Hmmpf!! Funím tedy zase vzhůru, zklamán neuspěchem. Zatracený vápenec! Vodu pohltí a nevydá... Nedá se nic dělat, zavíráme obě oči a vodu dělíme na pitnou z Belské planiny a na pitnou po převaření - nezbylo nakonec, než přecejen nabrat z koňských napajedel. Zdalipak tedy v noci neproběhne zrada v podobě demonstrace vnitřních orgánů?

TRASA

Přidáno: 28.2.2023 --- Fotky: B., Lenka


© 2023 PlzDi