Prales jsme opustili omámení a nevěřící tomu, co jsme právě viděli a zažili. Stroj času nás přenesl zpět z 18. století do naší doby a když jsme se
vnitřně poněkud propleskli a sebrali, mohli jsme vykročit dál. Vyrazili jsme krajinou liduprázdných zapomenutých cest, šustili jsme pohorkami ve voňavých kobercích spadaného listí, pováleli se a posvačili na Jitronických lukách,
načež jsme pozvolna vystoupali ke třem tisícovkovým vrcholům Myslivny. Ten hlavní s výškou 1040m jsme dali společně, na dva vedlejší jsem si odskočil sám, zatímco dámy se válely v zlatavé trávě a nechaly svá ústa hovořit naplno
o všem možném (od čehož jsem si chvíli rád oddechl ;))). Z Myslivny se dlouho klesalo a pak nás přivítalo Pohoří na Šumavě, obec smutně vylidněná, vysídlená a zpřetrhaná dějinami... Raději jsme se vydali dál, a jestliže bylo
už delší dobu zataženo, nemohlo si slunce vybrat lepší okamžik k opětovnému svitu než louky za vsí. Večerní světlo, klid a barvy stromů nás dostaly opět do té správné podzimní nirvány. Okouzleni jsme se brodili travou,
zašli do lesa a stoupali, až nás krásným podvečerním tichem přivítal Kamenec, nejvyšší vrchol našeho putování i celých Novohradek. Úleva z konce trasy se mísí s mou touhou být až úplně nahoře, takže lezu na vrcholové skalisko,
užívám vrchol hory, shlížím na dámy z výšky a také je jemně úkoluju. Příprava ohně je na nich, já mizím nalehko rychlou chůzí ještě o nějakých 1,5km dál na poslední tisícovku, která mi chybí ke zkompletování celých
Novohradských hor. Stmívá se, zacházím do Rakouska, vracím se na státní hranici, která je chvílemi podmáčená a temná, atmosféra jako hrom! Až za šera konečně dorážím k tomu správnému patníku, chvilku rozjímám a pak polochůzí
a poloklusem mířím zpátky. Když pár set metrů od vrcholu ucítím v nozdrách lehký záchvěv kouře, zahřeje mě, že se vracím k ohni, že nás čeká večer v přírodě, v pohodě a s hřejivými plameny v očích. Jak málo stačí...
Přidáno: 22.10.2020 --- Fotky: B., Lenka, Holi
© 2020 PlzDi