Lenora - Nová Pec
      zpět

Třetí podzimní Šumava nás zavedla do její východní části, měli jsme na to tentokrát jen obyčejný neprodloužený víkend, a tak bylo i naše putování trochu kratší než při dvou předešlých ročnících. V pátek večer vystupujeme v Lenoře, najdeme výtečnou hospodu na večeři i pivo, už chceme odejít, když se otevírají dveře a... Nastává těžko uvěřitelné a nevymyslitelné setkání, když vchází Lenčin daleko víc než jen dobrý známý z dalekého severu. Těch piv je tím pádem daleko více a naše cesta letos začíná poněkud netradičně. Je nám tím ovšem darován krásný a atmosférický noční pochod měsícem prosvětlenou mlhou z Lenory do sedla pod Radvanovický vrch, kam docházíme až někdy kolem půl druhé ranní. Ráno je slunečné a my jej začínáme stoupáním rozbitou pasekou, abychom přešli celý Radvanovický hřbet se třemi jeho vrcholy, prošli se přes České Žleby a podzimě zbarvené louky se starými zídkami, které pamatují napjaté a strastiplné noční cesty Krále Šumavy Josefa Hasila, a abychom nakonec vystoupali na Žlebský vrch a nalezli na něm pozůstatky jakési vojenské stavby. Z krajiny zde přímo dýchá její minulost, předválečné harmonické hospodaření, odsun a pozdější dlouhá izolace za Železnou oponou... Pokračujeme dál přes hezký vrcholek Kapraď a za počínajícího soumraku docházíme do Nového Údolí, které jen projdeme a pokračujeme dál. Trochu nám časově teče do bot, musíme dojít co nejdále, abychom v neděli stihli přejít celý hřeben Třístoličník - Smrčina a sejít na vlak. Za pokročilého šera odbočujeme z červené značky a míříme k hranici, kde přímo na vrcholku tisícovky Špičák (1021m) připravujeme rychlou večeři, načež následuje nejtěžší úsek celého víkendu - po podmáčené a místy jen těžko schůdné hraniční stezce jdeme již úplnou tmou až do svahů Třístoličníku, kde se s nemalým ulehčením napojujeme zpět na červenou značku. Za svitu měsíce docházíme na zcela vylidněný vrchol Třístoličníku (1302m); jaký to kontrast s letním dnem, kdy jsou zde davy halekajích lidí! Unaveni jdeme ještě kousek po hřebeni a nakonec skládáme hlavu těsně vedle vrcholu Vysokého Hřebene (1341m). Ráno je slunečně zádumčivé, opět však máme štěstí a Šumava nám připravuje neskutečné obrazy mlh, světla a mraků... Tedy do chvíle, než se při další cestě vše zahalí do mlhy; na vrcholu Plechého je viditelnost už jen asi 20m. Hřeben nás vede neomylně dál, počasí se trochu lepší a po poledni jsme tak na závěrečném vrcholu hřebene i celé Šumavy - na Smrčině (1338m). Neodjel bych však bez jejího severního vrcholu, takže k němu klopýtáme divokým lesem a sestupujeme z něj již doslova pralesem, kam se hrabe Boubín! Pod horami nás čeká opět slunce, podzimní barvy, dobré jídlo i pivo v hospodě v Nové Peci a my si užíváme, že nám zase Šumava vyšla tak hezky vstříc... Uf, nerozepsal jsem se poněkud? Ale zkraťe to, když to bylo tak skvělý!


Přidáno: 1.2.2017 --- Fotky: B., Lenka



© 2017 PlzDi