Nedělní ráno je nádherné, ovšem než se nasnídáme, překryje oblohu šedý povlak oblačnosti. Nu, co naplat. Běžkaři vyrážejí na kratší okruh k Hůrce a my chodci přímo vzhůru směr Ždánidla. Sníh mrazem ztvrdl v krustu, takže ani sněžnic není třeba. Neočekáváme vzhledem k zatažené obloze nic zázračného, ovšem v průběhu stoupání už první výhledy naznačují, že viditelnost úplně špatná nebude. Je mrazivo a zvláštně pročištěno. Po hodině stoupání rozeznávám na severu Brdy a zdají se tak blízko! Jako kdyby byly vzdálené 20km, nikoliv 70. Tušíme už tedy, že minimálně vnitrozemí bude vidět pěkně; a taky že ano, o něco později se při závěrečném stoupání ukazují Krušné hory s Klínovcem, všechno tak zdánlivě blízko... Kocháme se. Na vrcholek Ždánidel však stoupáme od severu, takže není do poslední chvíle jasné, jestli budou i Alpy. Nevydržím, jdu první, a když docházím k vrcholu a vše se přede mnou otevře, nevěřím svým očím - je to jak z nějakého snu! Ohromné! Zubatice jako na dlani. Postupně dochází i ostatní, někteří vidí Alpy ze Šumavy poprvé a rovnou takhle kvalitně, je to pecka a všeobecná euforie. Fotíme hory i sebe, já nasazuji teleobjektiv, taková šance na pořádné fotky už zase hned tak nebude... Vidíme skutečně od Chomutovska až po Itálii. Ovšem zima postupně všechny vyhání a já zůstávám sám, tradičně mně zkrátka nejde odejít, dočkám se dokonce i chvilkového slunce. Krása. Výhled na Alpy se ovšem postupně horší, takže po hodině strávené na vrcholu mizím s těžko popsatelnými pocity také. Klopýtám sněhem dolů, shledávám se s dámami a s Lenkou si říkáme, že k dokonalosti chybí už jen koupel - takže když dojdeme k pěkné tůňce v ledem ověnčeném potůčku, máme jasno. A koupel je to skvělá. Nu a pak už Prášily, shledání s částí běžkařské tlupy, luxusní oběd a za opět jasného počasí cesta k domovům... Veliký to den!


Přidáno: 27.3.2019 --- Fotky: B.

© 2019 PlzDi