Okolo toho kopce jsem jezdil 15 let a stejně tak dlouho jsem nosil v hlavě tu myšlenku - rozhlédnout se z vysílače, který na vršku trůní. Jednoho dubnového rána se konečně začaly měnit sny v činy, ve 3:20 budíček, ve 4:50 zastávka v Sedlici na komín školy, a v 6:00 vyrážím vzhůru ze Strážného. Počasí přeje. V oboře se pase spousta ladného srnčího, ovšem o něco výš vycházím z lesa na louku a tam se v klidu promenáduje liška. Neví o mně. Krásné okamžiky, sledovat ji kterak šmejdí v ranní rosou smočené trávě... Po chvíli však špatně přešlápnu, praskne větvička, tvor zbystří a za pár vteřin prchá do skrytu lesa, huňatou oháňkou za sebou kývaje. To ještě nevím, že to nebude jediné zvíře toho dne, které se mi ukáže. Výstup utíká rychle a asi za hodinu a čtvrt už přelézám plot k vysílači. Rychle na první plošinku, nedočkavý výhledů se ohlédnu za sebe a - spadne mi brada. Jsou tam, ale jak! Stojím tam v tichu šumavského rána zcela sám a rozhled na jihu lemují neuvěřitelně dobře viditelné Alpy. Jak by řekl božský Kája, tentokrát jsem to ale opravdu nečekal! Tak to je sen. Trávím na horní plošině víc než hodinu, rozhlížím se kolem sebe a fotografuji, takové ráno se zase hned tak nepoštěstí. Třešinkou na dortu je průchod několika laní přímo pode mnou; jen tajím dech... Vše však má svůj konec a mě toho ještě čeká hodně. A tak lezu dolů (byť nerad), peláším na sousední Chlustov (1094m) a pak lesem dolů, trochu se zamotám, ale v 10:30 už jsem zase u auta. Čekají mě další a další vrcholy, vidím i další zvěř a celý den ani jednoho člověka (je přece ten „zákaz vycházení!!!”), lesy mě přijmou za svého a já jsem za to rád. Fantastickému ránu tam nahoře už se ale žádný zážitek dne nevyrovná...

Přidáno: 28.10.2020 --- Fotky: B.

© 2020 PlzDi