Ráno bylo krásné dle očekávání; s prvním ranním světlem nechávám spacák spacákem a po rychlém oblečení poskakuju s foťákem po vrcholku a jeho okolí. Jaká nádhera být nad oblačným mořem. Vychází slunce, tím mizí slabě viditelné Alpy na jihovýchodě, ovšem osvětluje se zbytek Šumavy a vlny mraků pode mnou... Že není nikde ani noha, to netřeba dodávat. Hladina inverze zvolna stoupá až na hranici 1200m, takže je vidět skutečně jen Šumava; některé vrcholky tvoří půvabné ostrovy, jejichž břehy omývají vlny nízké oblačnosti. Odskakuji ještě na sousední vrchol Nad Rakouskou loukou, kochám se a jdu zas zpět, načež nezbývá než sbalit spacák do batohu, mírně posnídat a jít dolů. Člověku se ovšem ze slunce do lepkavě studené mlhy nechce, a tak se vyhřívám u památníku Adalberta Stiftera, jsem jen v triku a na chvíli i usínám... Sestup se však nedá odkládat donekonečna, takže mi nezbývá nic jiného než sluneční svit opustit a vnořit se do inverzní mlhy. Jaký rozdíl! Cesta k autu i domů, vše pod tou hnusnou šedou poklicí; člověk ovšem ví co je nahoře a je rád, že mu bylo dopřáno tam chvíli být...

Přidáno: 12.10.2021 --- Fotky: B.

© 2021 PlzDi