Jak vůbec něco napsat k tomu, co se odehrálo na polské straně Vysokých Tater začátkem ledna? Vžyť ty čtyři dny v horách byly
neskutečně intenzivní, náročné, brutálně mrazivé, neuvěřitelně nádherné a plné dalších superlativů (bohužel i v tom negativním slova smyslu)...
Jisté je, že jsme pátečního rána velmi časně vystoupili z
autobusu v Lysé Poľaně a začali zvolna stoupat vstříc Morskiemu Oku. Třeskutý mráz je znát hned, Tatry nás vítají teplotou kolem -25°C, na oplátku je ovšem zcela jasno a okolní zimní krása nás naplňuje
radostí a očekáváním. Zhruba dvě hodiny stoupáme po červené značce, nejdříve Bielovodskou dolinou a poté dolinou Rybího potoka až ke Schronisku nad Morskim Okem, které bude po tři noci naší základnou
a bezpečným útočištěm. Teploměr na chatě ukazuje krásných -23°C, takže prvotním úkolem je trochu se ohřát a vyřídit s chatárem (či snad popolsku schroniskárem?) ubytování. Někteří se zahřívají čajem a
polévkou, někteří jsou naopak natolik u vytržení z okolních krás, že vyrážejí s foťákem alespoň na kratičkou procházku kolem jezera. Sněhu mraky, slunce a modré nebe; ideál! Po shození batohů do našeho
„pokoje” aneb šestnáctilůžkové místnosti se chystáme na první aklimatizační výšlap, jen tak někam nazdařbůh, kam to vyjde.
Vyrážíme po žluté značce, která skýtá určitou naději v prošlápnuté stopě, přesto
se v několika prvních krocích bořím až po stehna. Ale jde to, půjde to. Traverzujeme po značce nad jezerem, až najednou stopy odbočují vzhůru žlabem do svahu a o kus výš je vidět dvě postavičky, kterak
bojují s prašanem ve snaze dostat se vzhůru. Vydáváme se za nimi, ale žlab se stává stále méně schůdným, takže po chvíli stopy i žlab opouštíme prudce vpravo a začíná první chvilka toho pravého boje, občas
se bořím až po pás. Bedřich praví, že mi dá tatranku, když řeknu, že to nejde. Kdepak. Stále jsme ve stínu a svah nad námi se koupe ve slunečním jasu, chci se na to slunce dostat! Času máme dost, přece to teď
neotočím. Očarován stoupám sám, ať už budou ostatní následovat nebo ne; slunečního svitu zkrátka chci dosáhnout stůj co stůj. Dali si říct, jdou za mnou. Po hodině krušného stoupání a prošlapávání stopy jsem na slunci a otevírají se už nádherné
výhledy... Ostatní brzy následují, stejně jako dva Poláci, kteří nakonec také žlab opustili a vydali se v našich stopách. Pěti z nás dosažení hranice světla a stínu stačí a otáčejí to dolů, my tři zbývající
jdeme ještě kus výš, terén už je znatelně lehčí, slunce dodává psychickou pohodu a čas ještě také tolik netlačí - proč nepokračovat? Zastavujeme až u výsměšně se dmoucích sněhových převějí, které by potenciálně
mohly být o hubu; dál to nemá smysl rvát. I tak jsme vystoupali do nějakých 2000m nadmořské výšky, čili 600m převýšení v hlubokém sněhu, což je na odpolední rozehřátí prvního dne více než skvělé.
Kouzelný
výhled plný jiskřícího sněhu a odpoledních barev je odměnou za naši námahu, nevěříme vlastním očím. Scházíme do chaty na večeři a pohodový večer s naladěním na pořádnou túru dalšího dne. A teploměr po setmění
ukazuje už -27°C...
Přidáno: 18.3.2017 --- Fotky: B., Lenka
© 2017 PlzDi