Po sestupu ze Zlomiskové veže je čím dál lepší počasí a dle předpovědi se má zcela vyčasit. Nedovedu se smířit s tím, že si jen tak ve dvě
odpoledne sednu zase do chaty a budu se dívat, jak vysvítá slunce. Vyslovuju tedy kacířskou myšlenku: jdu sám na Rysy! Na ně vede značka, lidí na ní bude dost,
žádné nebezpečí sólo túry. Marťa říká, že dorazím na vrchol v šest a na chatu v devět, ale já se cítím v nejlepší formě za celou dobu, optimálně rozchozený, lačnící využít naplno, co Tatry nabízí.
Z legrace se s ním sázím, že v šest už budu zpátky na chatě. Myslí si své. A tak se ve 13:00 odpojuju, nalehko, jen se zimní výbavou a foťákem, odhodlán dokázat hlavně sám sobě, že nejsem nesoudný blázen,
a taky užít si sám pro sebe radost z hor a pohybu. Ve 13:40 procházím kolem chaty a ve 13:44 stojím u rozcestníku, na němž stojí: Rysy 3:20h. Tak tedy do toho. Poloklusem a chůzí beru šmahem první lesní
úsek k rozcestníku modré značky s červenou, avizovaných 35minut zkracuji na 12. Jdu jen v triku, leje ze mě, občas piju vodu z všude tekoucích potůčků, užívám si stále se zlepšující počasí a postupně se
dostávám do jakéhosi pohybového transu... Tělo jakoby nechtělo ani už nemohlo na delší dobu zastavit, chce jen jít dál, neuvěřitelné. Ve strmých úsecích jdu rychle jak to jen jde, na rovinkách chvílemi
běžím, míjím sestupující skupinky i jednotlivce, občas cucám bonbón, vnímám s nadšením a pokorou okolní čím dál více se vynořující štíty a vzrůstající výšku... U Chaty pod Rysmi na mě hovoří ukazatel:
Rysy 1:00, já se tomu času ale už jen v duchu usmívám - na vrcholu jsem za 25 minut a je to nádhera.
Rysy, 2503m! Tak dlouho chtěné Rysy. Je 15:33. Ač na čas běžně nijak zvlášť nekoukám, mám radost, zvládl jsem to za 1:50, čili o hodinu a půl méně, než hovořil ukazatel v dolině. Lechtám tím své ego.
Na vrcholku je jen pár lidí a ač je zatím pod mrakem, výhled je nádherný,
jsem jako v mánii. Do těla se však rychle dává chlad, a tak na sebe dávám vše co mám - zimní bunda, čepice, rukavice. Hned je dobře. Moc nefotím, od západu se blíží jasný pás, bude to lepší. Sedím a mlčky
čumím kolem, Gerlach, Ľadové štíty, Kriváň, Roháče, Nízké Tatry, vše je vidět. Tělem pulsuje poklidná blaženost, pozoruju Lindušky horské, kterak hopsají mezi kameny a vyzobávají drobky po svačinách návštěvníků,
mají to tu dobře najeté, večeře zadarmo... A vyhlížím dalšího z gianniných známých, který má stoupá na Rysy z Polska, aby se k nám na pár dní připojil, podobně jako předtím David. Jaké je to milé překvapení,
když mě kdosi asi po hodině vyruší z rozjímání a česky mě prosí, zda bych ho nevyfotil - ptám se "A nejste vy náhodou Bohouš?" - a on je to on. Smějeme se. Slunce se nakonec skutečně přiloudá a kouzlí
fascinující barvy, tvary okolních štítů vystupují zřetelněji, mám fotografické žně. Čirá nádhera! A v sedle Váhy se objevuje Gianni, který se na vrchol také vydal. Mineme se těsně před tím než dorazí,
po dvou hodinách strávených na vrcholku začínám cítit, že je čas jít dolů. Respektive nikoliv jít, ale sbíhat, co se běžně chodí 2,5h dávám za 1:10.
Naši "sázku" s Marťou jsem sice nevyhrál, nedorážím v 6,
ale až v 18:40, na tom ale vůbec nezáleží. Užíváme poslední večer na Popradském, dochází Gianni s Bohoušem, klábosíme, dojde i na oslavný Tatratea a pivo... Neskutečný den!
Přidáno: 2.12.2017 --- Fotky: B.
© 2017 PlzDi
