Poslední den přechodu Západných Tater se snad ani nedá příliš popsat; hory vykouzlily takovou nádheru, že jsme v podstatě celé dopoledne jen zírali a nevěřili svým očím. Ráno bylo mrazivé a až teprve stoupání s naloženými batohy nás pořádně prohřálo. Vrchol Smrečiny (2068m) jsme nejprve traverzovali pěšinkou ze severu, abychom pak odložili batohy a vyšli si jej nalehko. Z vrcholku byl fantastický rozhled, nebylo možné se vynadívat. Na západní straně celý hřeben, který byl za námi, na východní straně Vysoké Tatry s řadou štítů, to vše zalito hřejivým ranním sluncem. Krása. Pokračovali jsme dál přes Smrečinské sedlo až na Tomanovou (1977m), poslední vrchol naší hřebenovky, rozloučili jsme se s dalekými výhledy a klesali do Tomanovského sedla k domnělé červené značce. Kromě jednoho páru lidí po celé ráno nikde nikdo. Jak jsme později zjistili, značka už je v těchto místěch mnoho let zrušená, pěšinka k civilizaci zde však stále je. A tak jsme zapluli do čarokrásné Tomanovské doliny koupající se v podzimním slunci, obdivovali jsme ladné tvary před námi se neustále dmoucího masivu Swinice (2301m) a postupně ztráceli výšku. Nálada zcela snová. Nakonec jsme se vnořili do lesa a šťastně došli až do Tiché doliny, která nás vlídně přijala svým majestátním klidem. Konečně jsme už také byli na „legální” půdě, na žluté značce, a mohli si tak oddychnout, že odchyt zeleným mužikem se nekonal. Zbývaly dle ukazatele 3h chůze po asfaltce dolinou do Podbanského na bus; rozchození a nabití prožitou nádherou jsme nasadili tempo a za 1:40h už jsme okukovali zastávku a hledali místo, kde se najíst a napít. Zbývalo dojet busem do L. Mikuláše, najít auto a vydat se na dlouhou cestu k domovu. Odjížděli jsme nadšení, nevěřící příliš tomu, co jsme prožili. Tatry nám opět jednou ukázaly svoji krásnou tvář...
  


Přidáno: 20.2.2018 --- Fotky: B., Lenka

© 2017 PlzDi