I následující den se budíme do nádherného rána a samozřejmě také třeskuté zimy. V devět vyrážíme nahoru směr Hrubý štít, polsky
Szpiglasowy Wierch. Zpočátku se jde už z předchozího dne známým traverzem po žluté značce, načež v kotlince pod Mnichem vyšlapanou stopu opouštíme a začínáme stoupat sněhem vzhůru. Po hodině dosahujeme
rozcestníku, na kterém se odpojuje červená značka nahoru k Chalubinského bráně, my však pokračujeme po značce žluté nebo spíš odhadujeme zhruba její směr, neboť je samozřejmě skryta pod hromadami sněhu.
Je to jeden velký a nekonečný traverz pod skalami východních srázů Miedziane, okořeněný samosebou neustálým zapadáním do všudypřítomné běloby. Po pár desítkách minut dosahujeme slunečního svitu, na okolní mráz to
však nemá vliv, a tak máme prvního odpadlíka - Marťa si zkrátka takovou zimu neužívá a mizí zpět po stopách do chaty. My zbylí jdeme zatím dál a kus za námi je had dalších, kteří využívají námi vyšlapanou
stopu (sluší se říci, že nahoru nedošli). Po třech hodinách dosahujeme zlomového místa, kdy se zdá, že se dál nechce už snad nikomu; mně se však naopak nechce vůbec končit, je přece nádherně a sil je dost,
tudíž vyrážím dál vstříc
zajímavě vypadajícímu místu. Naštěstí Mc je naladěn na stejné vlně a jde za mnou, stejně tak Gianni si nandavá mačky a půjde taky. Traverzuji pohodlným žlabem až mezi skalky, kde mi dochází, že je tu asi
nejtěžší místo dneška, trošku exponovaná lávka a dva strmé výšvihy. Nu, nezbývá než se naladit do maximálně opatrného módu, každé došlápnutí zkusit několikrát, jestli noha pevně drží, stejně tak při zaseknutí
cepínu... Překonáváme to s Mekem sice bez úhony, ale trochu jsme se vybáli. Hlavní je, že všechny útrapy jsou za námi, sedlo Szpiglasowa Przelecz se najednou vyhouplo již jen kousek před námi a je to k němu
povlovný choďák. Na sedle konečně vidíme na druhou stranu hřebene do Doliny Pieciu stawu Polskich i na sousední masiv Kozieho Wierchu a Swinice, je to paráda a náš cíl je už nedaleko.
Trocha odpočinku a hurá vzhůru, po dvaceti minutách chůze ze sedla (a čtyřech hodinách od chaty) jsme na Hrubém štítu, 2172m! Radost máme velikou a okolní krásy se jen těžko popisují, stejně jako se těžko
popisuje neskutečná kosa, která na vrcholu kvůli silnému větru panuje... Zážitek je to ovšem skvělý.
Po chvíli doráží Gianni, kocháme se okolními štíty i výhledem do dálek, panuje skvělá viditelnost. A nebyli bychom to my, kdyby nás nenapadlo nejít ještě hned dolů, ale užít si hřebenovky a dojít až na
Miedziane, když už máme nastoupanou výšku a dobrý čas. A tak scházíme zpět do sedla a po hřebeni dál, občas vidíme zpola zafoukané stopy, občas překonáváme skalní stupně, většinou se však jde pohodlně po větrem vyfoukaném sněhu. Ve
14:40 dosahujeme vrcholu Miedziane (2233m) a je to čirá nádhera, slunce se již zvolna blíží k obzoru a okolí tak již dostává čarovně barevný podvečerní nádech... Težko se odchází z takového místa. Cestu
zpět si trochu zkrátíme, takže obtížné výstupové místo nemusíme slézat dolů; v pět hodin jsme v chatě a já vykládám každému kdo naslouchá, že to byl můj nejkrásnější den
v horách. Skutečně, pohledy shora a ta krásná zimní hřebenovka, pořád to mám před sebou. Večer v chatě hrajeme karty a kostky, Gianni má prsty nějak divně
barevné a přizná, že je na sestupu už vůbec necítil. To se do rána spraví, říkáme si...
Přidáno: 5.4.2017 --- Fotky: B., Lenka
© 2017 PlzDi