Budíček ve čtyři, jídlo a náležitá příprava zabere čas až skoro do pěti. Vyrážím do tmy, nedočkavý, a po chvilce zjišťuju, že se krutá zima posledních dní poněkud zmírnila - je zataženo a tudíž „jenom” -13°C. Sto metrů od chaty tak odhazuju přebytečné vrstvy a odbočím ze žluté značky vstříc nekonečné bílé hmotě. Po pár metrech je jasné, že to bude rasovina, neboť k obyčejnému zapadání do sněhu se přidává ještě podklad kosodřeviny pod ním, což je věc záludná a unavující. Dvě a půlhodiny tak ve tmě a sám bojuju na jižním okraji Marchwiczneho Žlebu, až je konečně terén trochu lepší, přesněji nebořím se už do větví kleče, ale jen do sněhu. Postavičky pode mnou dávají tušit, že nakonec i dalších pět z nás vstalo a kráčí v mých stopách. Žleb se postupně srovnal a sněhovými pláněmi teď kráčím vzhůru k prvním skalám. Jde to nekonečně pomalu, vzdálenost mezi mnou a dalšími se pozvolna zkracuje, přecejen mají už vyšlápnutou stopu. V 8 hodin, tedy tři hodiny po odchodu z chaty jsem teprve nějakých 400m nad ní a skály nade mnou, které už naznačují aspoň nějakou blízkost vrcholových partií, se skoro neblíží. Až kolem deváté obcházím skály zleva a občas už za sebou slyším ostatní, kteří mezi sebou tu a tam něco prohodí. Počasí stále zatažené, ale mraky se prosvětlují... Naděje na hezké počasí zůstává.
  Nad pásem skal vcházíme do mlhy, ale není kam zabloudit. To už jdeme v jedné řadě, Béďa chvilkami i prošlapává stopu, za což jsem mu vděčný, neboť začínám mít dost. Počasí láká a slibuje, dokonce probleskuje slunce. V jednom místě se boříme opět až po stehna, ale blízkost vrcholku už hypnotizuje a nikdo se nechce obracet. Poslední těžší místo, pak 20m sněhové plató, hřeben, vichr, vyfoukaný sníh, už se neboříme, no a najednou - vrchol! Na tatranské poměry skromný, ale po pětihodinové dřině máme ohromnou radost. Na vrcholku je nás pět z osmi (Leňa vzala zavděk meditací na kameni pod skalami), což je v podstatě to nejlepší z celé čtyřdenní výpravy. A počasí se v pravý čas lepší na tu nejlepší možnou úroveň, slunce se ukazuje čím dál častěji, až nakonec svítí trvale; jen citelná zima podpořená větrem, ta zůstává. Postupně mizí většina dolů, jen Lenka chvíli zůstává, ale i ta pod náporem zimy odchází a já na dlouhé minuty osiřím, fotím a děkuju Tatrám za jejich přízeň... Sestup je díky využití jízdy po zadku snadnou záležitostí, takže před polednem jsme zas všichni spolu šťastně v chatě.
  Co dodat? Zbývalo dojít do Lysé Poľany na bus a vše zajíst a zapít v Popradu. Zážitky z krásných čtyř dní kalily jen obavy o gianniho prsty, vše se však během následujících mnoha týdnů zahojilo bez následků a my jsme zas o něco moudřejší... Za mě ovšem asi nejintenzivnější čtyři horské dny. Alespoň prozatím. Dík!

A pro zvědavé: ...trasa výstupu...

Přidáno: 9.7.2017 --- Fotky: B.

© 2017 PlzDi