Spišský štít, 2481m
      zpět

  V úterý ráno vystupujeme v Popradě, natěšení jako vždy. Hory se strmí do výšin v mračnech, temné, zlověstné. Električkou se popovážíme do Starého Smokovce a pak už vzhůru Malou Studenou dolinou až na Téryho chatu, poslední stovky metrů v mlze a kolem poměrně rozsáhlých zbytků nedávného sněhu. Není reálné za daného počasí kamkoliv jít, takže se uvelebujeme v jedálni, dáváme epesní zelňačku, dvě piva a roztáváme. Po dvou hodinách se ovšem jasní a z mlhy se najednou vykutálí slunce, takže není nač čekat, vyrážíme ven. Je krásně, štíty se nám ukazují a vypadá to, že snad bude takhle až do večera. Nebude, ale to zatím nevíme. Po žluté značce kráčíme pohodlně zvolna vzhůru, později už po sněhovém poli a pak četnými řetězy a po kramlích až na Priečné sedlo (2352m). Pěkně tu fučí, nikde nikdo a počasí se zase kazí. Sice bych rád dál nahoru na Širokú věžu, ale jsem nucen přiznat, že je to ve stávající situaci holý nesmysl, tudíž mizíme dolů. Sněžit začíná záhy a postupně se z poletujích vloček stává regulérní chumelenice, a to je prosím pěkně 25.června. Inu, Tatry. Odskakuju si cestou zpět alespoň na Pfinnovu kopu, na které už sněžení slábne, načež u chaty ustává docela. Zapadneme opět dovnitř, ubytujeme se, dostáváme od chatára uvítací borovičku na účet podniku a po hodině je venku zase úplné azuro, a tak alespoň fotíme kouzelné okolní tvary ve večerním slunci...
  Dalšího dne se budíme do nádherného jasného rána. Není co řešit, razíme na Spišský štít! Ovšem přestože vyrážíme o půl osmé, mraky si taky pospíší a už ve čtvrt na devět je vše nad 2400m zahaleno v beznadějné mlze. Nevadí, cesta je zřejmá - jen nahoru. Trávami a suťovisky dojdeme až pod samotnou stěnu, která nás pouští zprvu několika žlábky v rozlámaném skalním prahu, načež pak stoupáme již zcela pohodlně. Zpočátku je ještě i nějaký rozhled, ovšem s přibývající výškou vlézáme do mlhy a její navlhlé zvláštní ticho nám už zůstává průvodcem až k vrcholu. Naštěstí nefouká, takže není zima. Nalézt vrchol není nic orientačně těžkého, takže se před desátou hodinou fotíme na jeho skalisku a po chvilce začínáme sestupovat, protože v okolí toho skutečně není moc k vidění. Tentokrát jdeme mlžným mlékem až skoro úplně dolů, protože mraky mezitím klesly; v jednu chvíli se bavíme pozorováním dvou kamzíků, z nichž jeden - evidentně mladé ucho - si krátí chvíle rozmařilým jankovitým poskakováním na sněhovém poli. Útulného tepla chaty dosahujeme bez úhony po poledni a vzhledem k neměnnému charakteru počasí trávíme zbytek dne v jedálni popíjením piva, kecáním a hraním společenských her... Taky dobrý ;)

Přidáno: 12.8.2018 --- Fotky: B., Lenka


© 2018 PlzDi