Poslední den přináší slunečnou odměnu za ty čtyři předchozí mlžné, zprvu to tak ovšem vůbec nevypadá. Vyrážíme zasmušilí s tím, že změna počasí se holt
nekoná, leč po pěti minutách chůze od chaty se začíná mlha trhat, probleskuje slunce a během půl hodiny je zcela vyčištěno a zavládne azuro. Inu, hurá! Náš vysněný
cíl - Žltá veža - se ukazuje v celé kráse. Nejdříve stoupáme pěšinkou, pak suťovým kuželem a následuje strmý rozbitý žlab, ze kterého posléze uhýbáme na schůdnější terén doleva. Žlabem dosáhneme sedla pod Žltou stenou, dál
vede cesta ostrým hřebínkem, který se nám příliš nepozdává. Lezeme tedy alespoň na Žltou stenu (2169m) a poněkud rozpačitě přemýšlíme co dál, abychom nakonec rozmysleli, že není co řešit a budeme se držet původního plánu. A tak
jde Gianni jako první, osahává pro nás těžší místa hřebene, zkouší to, zas se vrací a zas to zkouší, načež je vyhodnoceno, že to prostě půjde. A jde to. Lenka s Giannim v pohodě, já se zaťatými zuby a Marťa nejde vůbec. Hřebínek
není objektivně těžký, ale ta expozice! Na obě strany je 80-100m padák jako blázen, k tomu funí poměrně solidní vichr. Terén je však jednoduchý, je to jen v hlavě; alespoň se snažím si to tak říkat. Za pár minut jsme už v pohodových
místech na Dubkeho lávke, stoupáme dál nahoru do sedla, slunce svítí a já si říkám, že ten hřebínek zpátky určitě nedám...
Ze sedla se ještě občas přelézají skalky, za námi se výhružně strmí šílené hladké plotny Stredohrotu, už jsme hezky vysoko a zanedlouho se radujeme z vrcholu. Poprvé v tom týdnu, kdy máme rozhled! Kocháme se a
ukazujeme si štíty, načež se nečekaně zjevuje i Marťa, kterému to nakonec nedalo, přehopkal ostrý hřebínek také a vydal se za námi. Všichni společně na vršku, radost. Ovšem vrchol je jen ta menší polovina výstupu, takže se zvolna
otáčíme k sestupu. Pořád mám cukání sestoupit odlišnou cestou žlabem do Velké Studené doliny a vyhnout se tak nepříjemnému hřebeni, racionálně samozřejmě vím, že sestupovat odlišnou, neznámou a o několik hodin delší trasou je
nesmysl, iracionální strach z exponovaných míst ovšem chvílemi převažuje. Lenka a Gianni mě motivují, prý to zmáknu. Tak jo. Na Dubkeho lávce je ještě dobře, pak ovšem nalezeme do hřebene a já za půl minuty shořím jako papír.
Všichni jsou už kus přede mnou a já se vracím roztřeseně zpátky, že tohle teda ne. Lenka se otáčí a já ukazuji palec dolů. Bohužel. Po několika okamžicích na mě Gianni volá, a vichr mu bere ta slova od úst, že převede Lenku, vrátí
se a půjde se mnou tu neskutečnou okliku. Uklidním se poněkud, hřeje mě, že v tom nezůstanu sám. A hřeje mě to natolik, že po chvíli mě chytne jakési odhodlání a prostě jdu na hřeben za nimi - vždyť být to metr nad zemí, dalo by se to ksakru přeskákat i po
jedné noze! Hned jak se dostanu na hřeben, začne zas vichr, lezu po čtyřech a koukám jen na tu mírněji padající stranu. Hlava vypnutá, jde to. Dobré, lepší. U skalního stupně doháním Lenku a Gianniho, hvízdnu na ně, radost je na
obou stranách, jsme zase spolu. I ten skalní stupeň jde z vydatnou slovní dopomocí slézt líp než jsem si myslel, teď už to zmáknu. Ještě znova na čtyři a pomalu, hlavně na mě nemluvit, poslední těžší místo a hurá! Bezpečí
travnatého sedla. Opatrná euforie, dole ještě nejsme, ale to nejtěžší je za námi! Jdeme opět dolů žlabem, to je zas nepříjemné pro Lenku, inu každý z nás mladších si dneska osahal své limity, jen zkušený Gianni zvládá s přehledem
veškeré situace. Démon. Zbytek sestupu proběhne bez příhod, jen svlažíme svá těla v Nižném Spišském plese, a za dveře od chaty bereme s uklidňujícím pocitem, že výstup se končí šťastně až v teple za jejími dveřmi a tam právě jsme.
Co dodat? Sestup po značce Malou Studenou dolinou, chůze šerpskými zkratkami, slunce a čím dál větší teplo (zatímco nahoře už opět mlha), najednou je tu ruch civilizace ve Smokovci, rychlé pivo na nádraží,
električka do Popradu, kupa žrádla v tradiční hospodě, pivo a dobro, nádraží a v nočním vlaku kecání u plechovkového až někam před Vrútky... Další Tatry skončily a opět byly parádní.
Přidáno: 3.9.2018 --- Fotky: B., Lenka
© 2018 PlzDi