Faixová - Zadné Jatky, 2020m
      zpět

   Dlouho plánovaný přechod Belianských Tater jsme odstartovali netradičně večer, protože noční vlaky byly už beznadějně vyprodané. A mělo to své kouzlo, neboť jsme zažili noční výstup z kategorie těch, na které se nezapomíná. Po večeři v Popradu jsme sedli na poslední bus a ten nás vyklopil v Tatranské Kotlině kolem půl jedenácté. Jasná noc zalitá stříbrným světlem měsíce v nás vzbuzovala optimistické představy o dosažení hřebene poklidným výstupem tak za dvě až tři hodinky. Vyrazili jsme tedy po lesní cestě vstříc divočině a byli natěšení a v pohodě. Až do prvního zamručení. Zastavili jsme se oba naráz, Lenka měla zato, že to je určitě medvěd. Já byl sice přesvědčen, že je to „jenom” jelen, ale dál se nám po oné cestě už nechtělo ani omylem. Co dál? Přece tu nepřespíme, tolik času nemůžeme ztratit. A tak jsme se vydali od cesty kolmo na vrstevnice vzhůru do tmy, chvílemi po náznacích jakési cesty, chvílemi zcela volným terénem. Temné hrdelní mručení bylo slyšet pořád; přesně z oné doliny Hučava, kterou jsme původně měli pohodlně stoupat, si jeleni udělali svoje noční stanoviště. V noci je to zvuk, z kterého jde zatracený respekt, a my jsme nebyli výjimkou. Relativně rozumným terénem jsme dosáhli Kobylího vrchu (1109m), za ním se poněkud zamotali v mladých smrčcích, načež jsme došli do nevýrazného sedla, kde jsem velkohubě prohlásil, že nejhorší máme za sebou. Óóó, jak jsem byl naivní! Už několik desítek metrů nad sedlem se totiž cesta vytratila a přišlo peklo v podobě přelézání padlých stromů skrytých v obří trávě, rozhrnování křáčí a časté návraty kus zpátky za domnělou lepší cestou, to vše samozřejmě pouze v měsíčním osvětlení. Později se přidaly skalky a jejich obcházení, prudké svahy na obě strany, hřeben se přiostřoval... A z čím dál větší hloubky pod námi se stále ozýval jelení koncert. Začínali jsme toho mít dost, ale vědomí toho, kde jsme, neuvěřitelné noční scenérie a celková atmosféra nefalšované horské divočiny, to vše nám nedovolilo zastavit. A samozřejmě se přidalo i to, že na strmých svazích si i při největší snaze nebylo možné někde ustlat; museli jsme zkrátka už hřeben doklepnout až nahoru. V půl čtvrté ráno, po pěti hodinách dřiny, jsme se vítězoslavně vymotali na travnatý vrcholek Faixové (1489m) a nebylo co řešit - přespíme tady, už dostatečně vysoko, tedy v bezpečí od jelenů a medvědů...
   Po třech hodinách jsem se vzbudil jen chvilku před východem slunce. Bylo naprosto nádherně a když se o něco později krajina zalila teplým žlutým světlem, jen jsme tiše a pokorně zírali do okolí. Odměna za noční výstup jako hrom. Na vstávání bylo ale ještě brzy, po třech hodinách spánku bychom se na hřebeni potáceli jak zesláblé mouchy. Vyrazili jsme až v deset, po bahnité cestě traverzovali pod Kozím hřbetem, obdivovali impozantní bránu jménem Skalné vráta, kochali jsme se krajinou blízkou i vzdálenější a také jsme začali potkávat lidi. Ano, zde, v přísně uzavřené rezervaci, se normálně chodí jako by se nechumelilo. Koneckonců jsme toho sami byli důkazem. Postupně jsme se vymotali z pásma kleče, začala přibývat sněhová pole a také oblaka. Počasí se chovalo přesně dle předpovědi. Na Bujačím vrchu (1946m) jsme dali opožděnou snídani aneb brzký oběd a poté už nás zahalila chladná, tajuplná mlha. Hřeben nás ale bezpečně vedl a my si užívali chvilky, kdy se mraky rozestoupily a dovolily nám nahlédnout do okolí. A tak to bylo celé odpoledne, mlhu střídalo slunce, trávu sníh nebo skalky a hřeben Predných a Zadných Jatek jsme přešli jako nic. Že byl krásný tak, jak se na Belianky sluší a patří, to netřeba připomínat. S blížícím se večerem jsme začali hledat vhodné místo ku spánku, protože noc dle předpovědi měla přinést nějaké srážky a stan jsme bohorovně neměli, alespoň pod nějakým převískem kdybychom něco našli, leč nikde nic... Jen početní kamzíci nám byli svědkem, lidi už jsme několik hodin neviděli žádné. Nakonec, světe div se, našli jsme jeskyni! Ano, jeskyni. To, co by nás ani nenapadlo, že je vůbec možné, přesně to se stalo. A tak jsme kroutili hlavou nad naším štěstím a pohodlně se uložili ke spánku. Pršet nebo sněžit klidně může...


Přidáno: 9.12.2018 --- Fotky: B., Lenka


© 2018 PlzDi