Čubrina, 2376m
      zpět

   Dalšího dne brzy ráno jsme za krásného počasí vyrazili opět vzhůru. Tentokrát již tak dobře známou Mengusovskou dolinou k Hincovu plesu, kde jsme byli kolem osmé ranní, načež jsme se po jeho levém okraji vydali traverzem pod stěnou Koprovského štítu. Dlouhé a úmorné; klouzavé trávy, suť a nestabilní šutry, to vše nám zabralo více než hodinu únavného boje, ale přiblížili jsme se tím ke klíčovému místu, kterým je strmý rozbitý žlab vedoucí k hřebeni. Otáleli jsme chvilku, kudy do něj nastoupit. Nedalo mi to a vyrazil jsem tentokrát první; lezení začínalo nepříjemně hladkým místem, to však byl jen okamžik a pak už mě žlab vedl vzhůru po jeho pravém okraji. S využitím lišt a polic se dalo relativně snadno stoupat, aby za nejužším místem bylo potřeba překonat ještě několik kousavějších chvilek a dostat se tak na lepší terén nad žlabem. Šlo to dobře, mírné obavy byly jen z cesty zpět. Za mnou ovšem stoupal jen Mc, ostatním se žlab přecejen nezdál a lezli pilířem vedle něj. Inu, taky dobře. Pak už to bylo jen o namáhavém stoupání k hřebeni, po jehož dosažení jsme dali krátkou pauzu a vydali se po něm na západ směr vrchol. Trochu jsme se zamotali ve skalních věžičkách, chvilku nebylo jasné kudy přesně jít, ale k závěrečné fázi jsme nakonec dospěli. Makáči Mc a brejkr už byli na závěrečném hřebeni, zatímco zbytek tlupy byl za mnou. Do hřebene se mi nechtělo, bál jsem se expozice. A tak jsem si našel cestu vlastní, hravou a bezpečnou, načež jsem najednou stál taky na vrcholu. Velká věc! Pozorovali jsme postup ostatních po skalní hraně za námi, bylo to prý jen o udržení hlavy v klidu, jinak snadné; ovšem nevadilo mi, že jsem tudy nešel. Vršek jsme měli pro sebe, výhled byl sice kouřmý, ale krásný. Užívali jsme plnými doušky. Ozývaly se návrhy dát ještě sousední Velký Mengusovský štít, ale ty byly zavrhnuty. Jak se později ukázalo, bylo to víc než moudré rozhodnutí. Teď však bylo třeba jít dolů. Trochu jsme se opět rozdělili, někdo ještě zůstal chvíli nahoře, ale šťastně jsme se všichni sešli na začátku sestupu z hřebene ke žlabu a dál klesali společně. Žlab jako sestupová trasa se nikomu nezdál být dobrým nápadem, takže jsme šli lehce jinudy, což bylo chvílemi mírně psychicky náročné, ale zvládli jsme to šťastně a ocitli se zanedlouho opět na vrchu suťového kužele pod stěnou. Z nejhoršího jsme byli venku. Čas na radování ovšem ještě nenastal, protože bylo třeba opět dlouho klopýtat v kamenech, byť jsme zpět šli po druhém břehu plesa. Na trávách u značené trasy jsme si konečně všichni zcela oddychli, zbývalo jen sejít hodinu po značce k chatě. Počasí se ovšem zatmělo a hrozilo, neprostupné mraky opanovaly prostor a začalo bouřit. Zvolili jsme zrychlený sestup stylem poloběh, přesto jsme však zmokli pěkně a také některé ostré hromy kolem nebyly právě příjemné. Představa, že bychom tou dobou byli na sestupu ve stěně z Velkého Mengusu... Brrr. A i v tomto počasí jsme potkávali spoustu lidí stoupající vzhůru, a to i s dětmi. Lidská blbost je věčná.


Přidáno: 18.11.2019 --- Fotky: B., Lenka

<< předchozí den: Vysoká následující den: Zlomisková dolina >>



© 2019 PlzDi