Druhý den jsme vyrazili na cíl v daném okolí nejvyšší - na Lomničák. Po brzkém budíčku bylo třeba nejdříve sestoupit 400m od chaty do doliny a z té teprve zahájit vlastní výstup. Vybrali jsme trasu Téryho kuloárem, která pro mě byla nějakým zvláštním způsobem přitažlivá. Do stěny jsme nastoupili klasicky po suťovém kuželi, který nás vyvedl na pěknou travnatou lávku, po té to šlo hladce; trochu problém byl později s nalezením cesty do vlastního kuloáru, chvíli jsme tápali a později muselo přijít v jednom místě na řadu opět i lano. Pak už byly - alespoň načas - těžkosti za námi a užívali jsme si stoupání pod majestátní západní stěnou štítu, občas bylo nutné zdolávat zase sněhová pole, zahrozila změna počasí a slyšet byl i hrom, ovšem nic z toho nebylo... Pohoda. Okolo půl jedenácté jsme byli v sedle pod Lomnickým a čekal nás závěr hřebenem na vrchol. Tady se jedná o krásné skalní popolézání se spoustou řetězů, kramlí a skob, chvilkami v ohromné expozici, chvilkami v sevření nějakého úzkého skalního komína, zkrátka velká paráda. Během výstupu nás však zahalila mlha a zábradlí u vrcholové metostanice, která je zároveň horní stanicí lanovky, jsme přelézali v naprostém mlíku. Bylo zvláštní smísit se s „turisty” v keckách a kraťasech, které tu vyplivla lanovka. Změna počasí však tentokrát nebyla jen zdánlivá a velmi záhy jsme byli obsluhou restaurace zahnáni nekompromisně dovnitř, neboť přišla bouřka jako hrom. Když to šlehne do zábradlí jen 5m od skla, za kterým člověk sedí... To jsme tedy měli načasování! Inu, co naplat, museli jsme si dát pivo a pak ještě jedno. Běžný lid přítomný v restauraci byl v některých případech silně skleslý až pobledlý, neboť samozřejmě přestala jezdit lanovka a jak přece oni se dostanou dolů, že ano. My si situaci užívali. O dvě hodiny později se vyčasilo, mohli jsme se nakonec i rozhlédnout z té velké výšky, načež bylo nutné zavelet k sestupu, který vede tou nejsnazší trasou, do 70. let tu dokonce vedla turistická značka. Přesto mokré kameny nebyly některým z nás moc příjemné. Sestup byl dlouhý a vedl na úplně opačnou stranu, než byla naše chata. Takže nás po dokončení sestupu čekala od Skalnatého plesa ještě 3h dlouhá túra k Térynce. V Malé Studené dolině se rozloučil Gianni, který se vracel domů a my s Lenkou za čím dál větší mlhy stoupali k chatě, kde jsme před osmou večerní chytli od chatára trošku sprdnutí, že jsme měli zavolat, už chtěl volat HS. Inu, chybami se člověk učí.

Přidáno: 5.2.2021 --- Fotky: B., Lenka

© 2021 PlzDi