Budíček o čtvrté ranní moc příjemný není, ale co naplat, vstáváme. Ani jeden z nás se nevyspal nikterak skvěle. První starostí je počasí, při pohledu z okna je však stejně nejisté jako večer; k rozjasnění nedošlo, ale vyloženě špatně to taky nevypadá. Opouštíme chatu s tím, že se uvidí, někam dojdem. První hodinu procházíme měsíční krajinou skal a šutrů s občasnými sněhovými poli, ledovec se před námi tyčí jako nafoukaný obr. Jde z něj respekt. Před sedmou jsme na jeho okraji, vaříme kafe, k tomu lehká snídaně a pak už mačky, cepín, lano... Vyrážíme na šedavě bílou pláň, před námi mlha a nejasné kontury skal. Ledovec působí stabilně, trhliny žádné v dohledu, jen ta chůze nám s Pichem dělá potíže, funíme jak před omdlením. My že máme dojít na vršek? Pozitivní ovšem je, že hranici mraků jako bychom sunuli před sebou stále výš a občas na nás i vykoukne slunce. Není zatím důvod házet flintu do žita nebo Picha do trhliny. Kolem deváté jsme na rozlehlé pláni pod vrcholovou skalní hlavou, zbývá k ní dojít po strmém firnu. Dáváme chvíli pauzu a pak vzhůru nahoru. Kolem nás vítr s cáry mlhy a slunečními průhledy kouzlí fantastickou podívanou. Zanedlouho jsme u odtrhové trhliny, dál už vede jen skála se zajištěnou feratovou trasou, takže se zas odstrojujeme, lano míří do báglu stejně jako mačky. Skála se koupe celá v neprostupné mlze, majestátní ticho ruší jen přecvákávání karabin a jejich jízda po ocelových lanech. V jednu chvíli jde shora celkem bohorovná skupinka lidí a letí šutry, to není dobré. Ale vše klape a kolem 10:50 se najednou rozjasňuje a zjišťujeme, že není kam stoupat! Paráda, veliká paráda. M.i.X s Klárou jsou klidní a nad věcí, zatímco my s Pichem euforicky hýkáme a fotíme na všechny směry. Výhled moc zázračný není, spíš se díváme do mračen, ale svítí slunce a je to nádhera. V jednu chvíli jsme na vrcholu dokonce sami, což bych tedy zrovna tady nečekal. Veliká radost. Je třeba se však vydat na sestup. Cestou dolů na feratě proti nám proudí davy lačnící po vrcholu, měli jsme skutečně štěstí na poklidnou vrcholovou půlhodinku.
  A zase odtrh, zase se navazujeme a kráčíme dolů. Občas mně uklouznou nohy, není to nad šklebící se trhlinou nic příjemného; naštěstí se mi daří vždy zabrzdit téměř hned. Sestupujeme do mírnějších poloh, ledovec se vyrovnává a počasí už si definitivně rozmyslelo, že nám ukáže svoji krásnou tvář. Mraky mizí a je azuro, což ovšem znamená třeskuté vedro, poslední metry ledovce v bundách už nejsou moc příjemné, je úlevou ze sebe vše shodit a jít zase nalehko. Teď už jen dojít bez úhony k lanovce. Opět jsme v kamenolomu, nepříjemný sestup sutí, slunce pálí čím dál víc. Ledovcové jezírko ve výšce 2000m je vhodnou příležitostí k pauze a osvěžující koupeli. Až moc osvěžující. ;) Klára mezitím jde napřed a my se vydáváme za ní cestičkou nekonečných vápencových tvarů, postupně se přidává zeleň a jsme čím dál blíž civilizaci. Kláru mezitím doháníme, cesta je jasná, říkám si, jde se mi dobře a tudíž jdu napřed já. Jaké je mé překvapení, když čekám na ostatní na rozcestí, které se pamatuji z cesty nahoru a oni nikde! Cesta bohužel nebyla jen jedna a oni se vydali zrovna tou druhou, o které jsem ovšem nevěděl. Nedorozumění, zdánlivá prkotinka, vím přece, kde jsem. Ale čas poslední lanovky se blíží... Zkrátka poučení pro příště. Lanovku nakonec stíhám jen tak tak, čeká mě u ní jen obětavý M.i.X, který už počítal s tím, že to kdyžtak budeme muset sejít až dolů, což by obnášelo dalších asi 1400m sestupu. Dobře to ale dopadlo, a když se za nádherného večera koupeme v jezeře a M.i.X přiveze z obchodu kartón piv, chybou prodavačky celý za pouhých 80 centů, už se tomu všemu jen smějeme. Byl to parádní, vydařený den!


Přidáno: 22.2.2018 --- Fotky: B., Pich

© 2018 PlzDi