Ranní budíček několikrát posouváme, neboť venku trůní neotřesitelná mlha. Což nevadí, stejně se po předchozím večírku do vstávání v pět nikdo nehrne. Vyrážíme lehce po sedmé a zdá se, že se počasí přecejen umoudří, slunce osvětluje protější štíty a mlha se stěhuje do vyšších pater (kde bohužel i zůstane). Nám nezbývá než stoupat, jezdící schody tu ještě nezřídili. Přelézáme jediné těžší místo výstupu, rozbitý zajištěný žlab, který vlastně těžký ani není, strmě pokračujeme dál na hřeben a po něm přes dva nevýrazné výčnělky Unterer (2989m) a Oberer Fochezkopf (3159m). Hřeben je pěkný, na severní straně jej lemuje ztvrdlý zimní sníh a jsou z něj fascinující pohledy do ohromného ledovcového kotle, který takřka nedobytně stráží severozápadní stěnu Wiesbachhornu. Kolem hranice 3300m dochází k nevyhnutelnému, vcházíme do mraku, který se drží vrcholové pyramidy jako peřina, čímž je samozřejmě po výhledech. Výstup v mlze je pak nepříjemný zejména sypkým břidličnatým povrchem a občas i závanem ztráty orientace, který se však vždy daří brzy eliminovat. Později už nás vede vrcholový hřeben a před desátou hodinou dosahujeme vrcholového kříže. Mlha, vítr, nevlídno. Co naděláme. Jen chvilkami se ženoucí se mraky na chvilku protrhnou a vidíme záblesky modrého nebe, jednou dokonce i hráz přehrady hluboko pod námi, ale o nějakých výhledech nemůže být řeči. Nevadí, na vrchol nám bylo dovoleno vystoupat a to je hlavní.
   K sestupu se obracíme brzy a postupně si jen vychutnáváme řídnoucí mlhu a z níže položeného hřebene i parádní výhledy, které obnažují alespoň něco z okolních bohatých krás. Svítí slunce, je čím dál tepleji, nu zkrátka idyla. Kolem poledne dosahujeme opět chaty, klouže do nás horká polévka a zasloužené pivo, užíváme si. Ještě nás ovšem čeká 1800m sestupu, takže se nedá příliš zdržovat, klesáme ke hrázi horní přehrady, muži se už těší dolů za svými ženami a dítky, takže jsou notně napřed, my s Lenkou se máme vedle sebe, takže sestupujem na klid. I tak je to dost jednotvárné a dlouhé. Dole na hrázi se shledáváme s ostatními a zase prožíváme kontrast vrcholových partií s těmito místy, kde jsou desítky lidí, které tu vyplivl autobus. Odskakujeme na Hohenburg (2108m), dáváme na etapy netradiční feratu přímo na hrázi přehrady a zanedlouho poté lidé postupně mizí, s nimi mizí i žensko-dětská část naší výpravy, zahučí poslední bus a najednou jsme tu zase sami. Krása. Z chvilkového hřmění bouřka není, takže si odskakují na feratu i poslední dva a my tři zbylí vaříme brzkou večeři, podaří se nám s Lenkou vykydnout kus těstovin do mého batohu, nu zkrátka krásné kratochvíle. Nemít spacáky dole v kempu, nikdo by mě s Lenkou k sestupu nepřimel, noc tady (nebo spíš na trávě o kus výš) by musela být skvělá. Takto je ale třeba vyrazit dolů, je po šesté a jestli nechceme jít spodní lesní úsek za tmy, máme co dělat. Sestup je ještě dlouhý a nekonečný, na parkovišti jsme za šera v devět večer a máme toho tak akorát. Aby ne, 800m výstupu a 2600m v sestupu za jeden den, to je hezká porce. Večerní pivo u stanů v kempu je více než chutné... ;)


Přidáno: 30.10.2018 --- Fotky: B., Pich, Lenka

© 2018 PlzDi