Tschaval - Rifugio Gnifetti, 3647m
      zpět

   V neklidné bouřlivé noci nebyl spánek úplně optimální, ale je tu ráno a s ním i nutnost vyrazit vzhůru. Tomu ovšem předchází třídění a balení věcí, člověk nechce nic zapomenout, aby to nahoře nechybělo; nicméně v rozumných 8:30 ráno se s bagáží na zádech vydáváme vzhůru vstříc chatě, která je o 1850m výš. Nejdříve loukami a lesem při divoké ledovcové bystřině, poté cesta nabere sklon a několika serpentinami se dostaneme až na hranici lesa. Masiv Lyskammu 2,5km nad námi se v tu chvíli zjevuje víc než impozantně. Následuje dlouhé stoupání travnatým svahem, kdy postupně ubývá vegetace a z travin se čím dál víc stávají jen šutry. Stejně tak ubývá i slunce a zvolna zjišťujeme, že je vlastně zataženo. Za takových podmínek dosahujeme lehce po poledni sedlo Colle Salza (2875m), kde se naše cesty na chvilku dělí - já volím o malinko delší cestu přes vrcholek Alta Luce (3184m), zatímco Mich nechce plýtvat silami a rozhoduje se bez váhání pro traverz, kterým se hora obejde. Kvapím rychle vzhůru a ukrajuji metry, nedočkavý, neboť tuším, že z vrcholku bude už vidět na ohromný ledovec tekoucí z hraničního hřebene. Cesta je značená a bez problémů, potkám nepočetnou skupinku lidí a zanedlouho mě vítá vrchol, který plní mé představy - ledovec je odtud viditelný špičkově. Jeho rozměry a celková mohutnost a neotřesitelnost okolní krajiny mně vyrážejí dech, až se neubráním určitému dojetí, že konečně poprvé v životě vidím opravdové velké Alpy. Z rozjímání jsem ovšem vyrušen nekompromisně - jako by hora bouchla do stolu a řekla dost - nepříjemně nedaleko se ozve ostrý zvuk hromu a zároveň jsem v mžiku v mlze, takže není nač čekat a poloklusem otáčím zpět a dál vstříc k rozcestí, kde se máme sejít. Značenou trasu ztrácím, ale není kam zabloudit, zarovnané plotny mě vedou jistě a o dvacet minut později se shledáváme téměř přesně na tom místě, kde to bylo v plánu, orientační smysl mě opět nezklamal.
   Jeden hrom bouřku nedělá, což je dobré, stoupáme společně dál jen za drobného mrholení a to se dá přežít. Míjíme první sněhové pole a nad ním je už vidět první chata, naneštěstí ne ta naše; zároveň se shodujeme, že začínáme cítit nadmořskou výšku, dech se zkracuje. No bodejť, už jsme celkem vysoko! Z krajiny se definitivně stal promočený kamenolom, vybíráme cestu mezi šutry různých velikostí a mezi tím vším tečou potůčky vody. Ve tři hodiny odpoledne jsme u chaty Rifugio Mantova (3498m), docela dlouho otálíme se vstupem dovnitř, nicméně nakonec se osmělujeme a uvnitř do nás kloužou zasloužená dvě piva. Není však všemu konec, je třeba ještě dojít o 150m výš na „tu naší” chatu, kde budeme nocovat. Naštěstí je mrholení to tam a dokonce vykouklo slunce, takže je to radost. Ledovec už tu začíná vystrkovat růžky, po chvíli nazouváme mačky a samým závěrem túry překonáváme ještě zajištěný skalní úsek, neboť jinak se ani na chatu dostat nelze. Jdeme se ubytovat a rozkoukat, načež trávíme večer nad chatou, protože už jen rozhledy od ní jsou ohromné... Přece jen - 3647m - takhle vysoko ještě ani jeden z nás nestál. A co teprve další den? Snad to klapne!


Přidáno: 9.1.2019 --- Fotky: B., -M-


© 2019 PlzDi