Od počátku mě lákalo dát po Similaunu ještě něco a to se podařilo. Brzký ranní budíček je jen pro mě, kvůli bolavému kolenu svého parťáka
vyrážím na túru sám. Ve 4:55 opouštím chatu a začínám stoupat po pěšince již známé z prvního dne, kdy jsem si v podvečer po ní vyběhl nad chatu pro pár fotek. Za 50 minut jsem o 400m výš u prvních sněhových polí, dávám
skromnou snídani a už vidím vrchol, který se zdá tak blízko, ale ke kterému zbývá ještě 600m. Dál už to tak rychle nejde, chvílemi se propadám do sněhu, pak ovšem zalezu do stínu a je to o něco lepší. Sníh se ale střídá se suťovisky,
což znamená opakovené sundavání a nandavání maček, postup je pomalý. Užívám si několik strmých firnových polí, kdy se dostávám do rytmu a vnímám jen svůj dech a záseky maček a cepínu. Velká krása. Kolem osmé hodiny jsem
na vrcholovém hřebeni, mám respekt, ale konec stoupání je už nedaleko, dosahuji jej za 20 minut. Radost, klid, výhled, pocit hlubokého uspokojení, to je můj čas na vrcholu. Ale rychle dolů, než ideálně tvrdý firn nebezpečně na
slunci změkne. Čím jsem níž, tím jsem klidnější, vše jde dobře a na konci sněhových polí už mám smělý pocit, že mě hora pouští a že tento můj osamělý skromný podnik nedopadne špatně. Zase si užívám zurčení potůčků, cinkání
zvonců ovcí, teplo a klid hor. Do chaty přicházím v 11, právě k obědu. Kontrast je velký, ukecaní lidé oproti tomu majestátnímu klidu tam nahoře...
Přidáno: 30.10.2019 --- Fotky: B.
© 2019 PlzDi