Pátý den vstáváme opět brzo, neboť naším cílem je vrchol, který zná snad každý - Eiger. Ještě před úsvitem kráčíme od stanu vzhůru sněhovou plání, abychom po hodině a půl už olizovali hřeben na nejsnažší výstupové trase. Počasí ovšem příliš nespolupracuje, Eiger se halí do černých mračen, od severu funí vichr a hřeben je oslizlý a nepříjemný. Dnes se vyloženě trápím. Ne fyzicky, ale hlava křičí, že tady nemám co dělat. Zkouším to ještě vůli rvát o kus dál, ale nemá to smysl, otáčíme to. Legendární štít, známý díky svojí severní stěně, zůstane protentokrát námi neošlapán. A tak jsme po osmé už zase zpět u stanu, balíme a míříme vstříc sedlu Mönsjoch a stejnojmenné chatě, kde po čtyřech dnech vidíme opět lidi, a to ve více než velkém množství, neboť o 2km dále z druhé strany sem každou půlhodinu zubačka vyplivne davy, kteří se jdou prorolbovanou cestou projít kam jinam než sem k chatě. Vaříme poněkud sklesle pozdní snídani, rozmýšlíme co dál a nálada je někde u nuly. I přes pokročilou hodinu se nakonec rozhodujeme pro Mnicha, protože počasí vypadá stabilně. Přemisťujeme se k nástupu, kolem proudí davy a všeobecně nás postihuje deziluze, tím spíš když přijdeme pod kopec a ani není zcela jasné jak do něj nastoupit. Navíc jsme bez vody, což je vzhledem k blízké chatě paradox, ale takhle to zkrátka dopadlo. Nakonec místo vstupu do masivu hory nacházíme každý zvlášť a sutí připomínající kamenolom kráčíme také osamoceně, míjejíc sestupující skupinky. Vyrážet na čtyřisícovku v poledne, to je tedy gól. Ovšem výstup probíhá hladce, na sněhových polích se navazujeme, ve skalních pasážích lezeme zas každý po svém, načež přichází závěrečný hřebínek, kde lano opět dostává slovo. Nějak jsem netušil, že ten hřebínek bude až tak ostrý... Po většinu času je to vyšlápnutá stopa na šířku dvou vedle sebe stojících chodidel a na obě dvě strany dolů krásné stovky metrů sešup. Přichází tedy na řadu známé soustředění se jen na nejbližší krok, nemyslet na zbytečné co by a kdyby a prostě jít vpřed - je to koneckonců „jen” nějakých 300m k vrcholu. Ten nás vítá ve tři odpoledne, subtilní a špičatý, a je to velká radost! Jsme sami, zabodáváme cepíny do sněhu a vychutnáváme parádní výhledy, které zpestřují honící se mráčky. Idyla a pěkné vynahrazení ranního neúspěchu, neboť Mönch je vrchol neméně krásný i známý jako Eiger. Po chvíli je však třeba jít dolů, to je jasné. Sestup proběhne bez příhod a pod kopcem jsme v 6. Lidí už je kolem jen pomálu, a tak po vyšlápnuté cestě klesáme sami k zubačce Jungfraujoch, abychom před ní uhnuli doleva a vydali se na dlouhý pochod dolů po ledovci Jungfraufirn. Začíná toho být tak akorát, tedy alespoň na mé straně. V terénním zlomu kličkujeme mezi trhlinami hlubokými několik pater, za námi se ve večerním sluncem osvícených oblacích naparuje ohromná Jungfrau, poněkud níž hltavě pijeme ledovou vodu z ledovce, neboť jsme nějakých 8h neměli vodu (kromě občasného cucání sněhu) v ústech, na přehledné a tvrdé pláni náměstí Konkordia už jdeme každý sám a večerní hory jsou tiché a nekonečné... Přesto je na cestě k plánovanému bivaku ještě jedna zrada. Na rozhraní dvou ledovců je koryto a v něm potok - ovšem potok dravý a koryto široké místy až 2m a hluboké podobně. David je daleko za mnou a já jdu při potoku ve snaze najít vhodné místo k přeskoku, což se nakonec přecejen daří. Uf! Na okraj ledovce na suť docházíme za úplné tmy, a zatímco já před sebou vidím už jen mžitky, vařič, čaj a spacák, David mi se zaujetím ukazuje místní geologické poklady v podobě jakýchsi šutrů - inu, každý to má nějak :)

Přidáno: 25.3.2021 --- Fotky: B., David

© 2021 PlzDi