Sestupový den. Po další noci pod širákem vyrážíme z Konkordiaplatz ve výšce 2700m a po ztvrdlém ledovci zvolna klesáme. Ne vždy to jde úplně snadno a kupříkladu mě už to v závěru začíná po těch šesti dnech celkem štvát. K čertu s celým ledovcem! Už chci trávu, stromy, brouky, mravence... Ovšem těch posledních 7km je třeba ještě dojít. Počasí se zvolna horší, štíty za námi chvílemi vidíme a chvílemi jsou zahaleny v černých mračnech; je dobře, že tam nejsme. Po třech hodinách nekonečného pochodu po rozpraskaném ledu konečně opouštíme jeho chladivý svět a za mírného deštíku stoupáme dolinkou potoka Märjelenbach, najednou jsme na značce a potkáváme lidi, zkrátka návrat do normálního světa. Cesta vede posléze tunelem, což je celkem zjevení, nu a na druhé straně už je pocitově vše jinak - slunce, tráva, pod námi stromy a hlouběji v údolí domy, vesnice... Ještě je to ovšem notný kus cesty z kopce, klesáme dlouho, postupně je tepleji, kocháme se protějšími štíty a když nás po téměř týdnu pohltí království smrků a vůně lesa, je to skvělý pocit. Sestoupíme až do Fieschu, odkud si po pár desítkách minut stopneme jakéhosi švýcara-horala, který nád odveze až na průsmyk Grimsel k autu. Najednou je to za námi, zbývá už jen cesta domů. Vegetujeme u auta, fotíme okolí, David se vytasí se slivovicí, kterou se ochotně opiju a shodím ze sebe napětí posledních dní. Bylo to krásné a ohromné, ale taky - aspoň pro mě - těžké a vyčerpávající. Bernské Alpy však asi budeme mít už napořád oba pod kůží...


Přidáno: 30.3.2021 --- Fotky: B.

© 2021 PlzDi