Když už jsem toho roku měl švýcarskou dálniční známku, bylo třeba toho využít! Chtěli jsme něco, co se dá přejít uceleně, chtěli jsme prostě týden být někde nahoře, a to Tessinské Alpy splňovaly zcela ideálně. Jižní cíp Švýcarska, už s notným nádechem Itálie, hřebenovka od jihu na sever. A tak brzy ráno po určitých peripetiích s parkováním vyrážíme z města jménem Bellinzona z nadmořské výšky 230m vzhůru. Je azuro a krásně, stoupáme zpočátku mezi domy a vinicemi, chvílemi po schodech, všechno zde působí jižansky a nechce se nám věřit, že jsme u Švýcarů. O něco výš se vnoříme do lesa a začíná nekonečná dřina; les chvílemi střídají horské louky, slunce praží a je to zkrátka pořád do kopce. Po čtyřech hodinách jsme o 1100m výš ve vsi Bessenchia, kde poprvé obdivujeme místní horskou náves, která je zcela prostá asfaltu i aut - všude jen tráva a úhledné kamenné domky. Je poledne a cesta vede dál vzhůru, chvíli ještě hlubokým smrkovým lesem, pak kolem malého jezírka a za ním už začínají stromy řídnout, načež vyjdeme na první travnaté holiny. Výhledy ohromné, stoupání se trochu zmírnilo, jen to vedro začíná zejména Lence celkem škodit, v jednom sedélku musíme ve stínu odpočívat, neboť přehřátí je na dosah. Upínáme se k chatě Capanna Albagno, ke které kolem 15. hodiny skutečně dorážíme, chata se ovšem jeví podivně - otevřená, zároveň zde ale nikdo není. To ještě nevíme, že místní chaty fungují samoobslužně; vejdi, nakrm se a vyspi, do kasičky vhoď určený obnos a zase jdi. Odpočíváme tedy před chatou, Lenka si ve stínu rozbalí spacák a snaží se vyspat ze svého náběhu na úžeh, což se po hodině daří. Já mezitím odpočívám a fotím. Nakonec jsme oba odpočatí a čilí jako ryba, je 17h a my se bláznivě rozhodujeme jít ještě dál; někde se přece vždycky vyspíme. A tak stoupáme od chaty kolem pastevců a jejich ovcí krajinou už zcela bez lesa, krajinou strmých travnatých svahů protkaných skalkami. Z odpoledního světla se pomalu stává večerní, když v sedle Bocchetta d'Erbea (2251m) překračujeme hranici dvoukilometrového převýšení, které máme dnes v nohách. Oproti mému tajnému očekávání se v sedle spát nedá, takže musíme dál. Překročením sedla jsme už naplno v horách, hluboko zaklenuté údolí Bellinzony jsme nechali pryč a pohlcují nás okolní štíty a tvary... Ze sedla je nutno chvilku klesat a pak zase stoupat, podvečer se mění v opravdový večer a místo na spaní vhodné nenacházíme, nezbývá tedy než dojít až na vrchol Čumy delluómo, jak jsme ji překřtili. Je rovných osm večer, máme za sebou 2200 nastoupaných metrů a seznáváme, že na vršku se spát dá, naše bláznivina nám vyjde. Jen ty mraky na západě mně trochu dělají starosti. Uleháme ve spacácích do žďáráků a ještě netušíme, že nadcházející noc bude výhružná a zlá...

Přidáno: 12.6.2021 --- Fotky: B., Lenka

© 2021 PlzDi