Poncione di Piotta, 2439m
      zpět

   Noc byla jedna z těch horších. Inu, troufli jsme si spát pod širákem přímo na vrcholku, takže nám bylo jasně naznačeno, že trochu víc pokory by neškodilo. První zahřmění se ozvalo hned po setmění. Nedalo se už nic dělat, na sestup nebylo ani pomyšlení a nezbylo než se situaci plně oddat, zabalit se víc do žďáráku a zkoušet spát. Bouřka se třískala všude kolem, naštěstí však nepřišla přímo nad nás. To se ovšem nedalo říci o srážkách; pršelo jemně i silně, chvílemi vpravdě i doslova lilo a někdy hluboko po půlnoci začalo sněžit, několikrát jsem z prostoru mezi námi vymetal chladivou bílou hmotu. Přes to všechno jsem docela i spal, narozdíl od Lenky, která téměř oka nezamhouřila. A s takovým výchozím nastavením jsme vstupovali do dne, který měl být tím nejtěžším z celého přechodu - to jsme naštěstí ale ještě ráno nevěděli. V podstatě celé dopoledne zabralo sušení spacáků, slunce celkem svítilo, byť o obloze zcela bez mráčku zdaleka nemohla být řeč. Na další cestu jsme tedy vyrazili až v poledne. Sestoupili jsme z vrcholku Cimy dell'Uomo do sedla Bochette di Cazzann a za ním odbočili z červené značky na modrou, jejíž začátek doplňovala cedulka s výstražným textem o tom, že následující úsek je jen pro zdatné, plný velmi strmých a exponovaných částí a rozhodně se nedoporučuje nezkušeným a závratí trpícím lidem. No dobrá. Informaci nám potvrdila dvě protijdoucí děvčata, řka se zadumanými pohledy na naše bágly cosi o tom, že je to skutečně těžké, kluzké a celkově náročné. To potěší, zvlášť když je 13h, všude kolem se honí mlha a není jisté zda nepřijde další čina. Věřili jsme si ovšem, tudíž jsme vyrazili vpřed. Traverzem pod vrcholkem Madón jsme se dostali do sedla a z něj už po hřebeni vzhůru k hlavnímu vrcholu dne. Tam někde u mě proběhlo cosi, co se dá nazvat sesypáním - strach, pocit zodpovědnosti za oba, nejistota... Za vydatné podpory Lenky jsem se po chvíli sebral a pokračovali jsme ozařováni občasným sluncem až k vršku, který nás pohostil naprostou mlhou. Ta se protrhla jen na chvilku, aby se nám mohlo ukázat to před námi. Uf. A pak to tedy začlo. Nemá smysl se rozepisovat do detailu, ale překonání 2km chvílemi pekelně ostrého hřebene nám zabralo celé tři hodiny. Vydatná expozice, lezení v mlze s občasným deštíkem, psychická nepohoda z prožité noci i z hrozby opravdu velkého kolapsu počasí, to vše z toho udělalo velmi zábavný čas. Za slunce a s menšími kysnami na zádech by to asi byla velká užívačka, my se ovšem jen hrozili co ještě přijde. Trasa ale byla zabezpečená švýcarsky precizně, takže každé těžké místo doplňovala kramle, lano či řetěz, nu a kde žádná z těch pomůcek nebyla, šlo to vždy nějak vymyslet, dobře se chytit a místo bezpečně překonat. Hřeben nás vyplivl v 18h večer a jakoby za odměnu najednou vysvitlo slunce, celý už chodecký zbytek dnešní etapy jsme šli jako u vytržení z nádherného večerního světla a tvarů kolem, postupně jsme začínali chytat zase barvu a mohli jsme v klidu užívat okolních krás. Se soumrakem jsme došli k chatě Cornavosa a dnes bylo jasné, že venku spát nebudeme. Hory nás krásně vyškolily, posadily náležitě na prdel a tak to mělo být...

Přidáno: 26.6.2021 --- Fotky: B., Lenka


© 2021 PlzDi