Poslední den na hřebeni byl doslova dnem snů. Poklidný spánek pod hvězdami vystřídal slunečný úsvit a probouzejícími se horami jsme už po půl osmé ranní kráčeli vstříc nádhernému dni. Prošli jsme kolem chaty Efra, kde už bylo celkem živo, a chladivým stínem jsme traverzovali pod vrcholkem Cima di Nedro, načež jsme odbočili u rozcestníku doprava a pak teprve začalo to pravé stoupání. Mohutným strmým kotlem jsme funěli vzhůru, v potůčku nabrali vodu a po pár stech výškových metrech vylezli na slunce, což znamenalo jediné - že z nás začalo pěkně kapat. Cesta vedla doleva k pilíři a tam pěkným skalním koutem až na vrcholové plató, kde už bylo jasné, že dnes nebude o dechberoucí výhledy nouze. Za našimi zády se postupně vynořovaly zaledněné čtyřtisícovky i spousta dalších štítů, pěkně seskládaných do plejády zubatých hřebenů... Nádhera. V 11h jsme byli na prvním vrcholku jménem Pizo Cramosina (2717m) a byl to tak akorát pěkný čas na oběd. Oči stále těkaly všude kolem, nebylo možné se vynadívat. Na další cestu jsme vyrazili v poledne, hřeben byl až na jedno místo milosrdný a neomylně nás dovedl až na nejvyšší bod dne i celého přechodu - na Madone Grosso. Byla jedna po poledni a nebylo celkem kam spěchat, takže jsme se snažili co nejvíce nasát kruhový rozhled s viditelností přes 100km, doslova od Matterhornu až po Berninu. Cvakali jsme fotky a dlouho mlčky čuměli do okolí, než nám došlo, že je taky asi potřeba jít dál a sestup nevypadá zrovna na to, že by se dal sjet na kole. A tak jsme vyrazili. Značka nás vedla velmi strmým žlabem s nějakým tím lezením, následoval vzdušný traverz a ze spárů Madom Gröss jsme byli venku. Což ovšem neznamenalo, že obtíže končí; bylo potřeba přelézt ještě další dvě věžičky, chvílemi s fortelnou expozicí, stále to bylo nahoru a dolů, až jsme po necelé hodině byli vyplivnuti zase na rozumný hřeben, který nás splavené dovedl na poslední vrchol celého našeho putování. Tím byl Pizzo di Mezzodi (2708m). O rozhledech už snad škoda mluvit, ale úchvatný byl pohled i přímo dolů do údolí, kde byly vidět domy i silnice o 2300m níž. Loučili jsme se dlouze, ale ještě byl notný kus cesty před námi. Sestup z hřebene byl vpravdě brutální - 500m výškových v kamenolomu, kde každý šutr mohl být pohyblivý a těch šutrů tu byly nekonečné spousty. Hodina a čtvrt takového vratkého hopkání, klouzání a pinožení dala zabrat, nicméně po páté odpolední jsme se napojili na spásnou červenou značku a kromě vedra a postupující únavy nás už nemohlo nic zaskočit. Podešli jsme vrchol Cima Bianca (2611m) a v půl sedmé večer byli v sedle Passo di Piatto, odkud už se to zdálo být jen kousek sestupu k jezeru Laghetto, u kterého jsme chtěli spát. Ten kousek ovšem zabral ještě poctivou hodinu a půl, takže když nás kolem osmé vítaly chladivě čisté vody jezera, byli jsme už zcela na cucky. Veliký a krásný den, ovšem!

Přidáno: 28.6.2021 --- Fotky: B., Lenka

© 2021 PlzDi