Po třech letech zase do Alp s Michem. Klasická odpolední cesta, Mnichov, Kufstein, za soumraku zjištění, že mi na autě nesvítí ani jedno přední světlo, záchrana v podobě aspoň jedné žárovky a kolem 23h už jsme v horách na odpočívadle mezi silnicí a hučící říčkou. Pivo nechybí, užíváme, že jsme tu. Ráno vyrážíme celkem brzy, ale je to houby platné, protože jsme zaparkovali omylem o odpočívadlo dále a náš omyl zjišťujeme až asi po půl hodině chůze, když okolí „záhadně” vůbec nesouhlasí s mapou. A tak zpátky k autu, přejezd 5km a pak konečně vyrážíme s notným zpožděním tou správnou cestou vzhůru. Je vedro, léto v plném proudu. Cesta vede překvapivě jen do kopce a nerozchozené údy protestují; situaci ještě připepří konec lesa, následují už jen louky a spalující slunce. Projdeme kolem několika usedlostí a za poslední z nich dáváme důkladný oběd, neboť den už zvolna dosahuje své poloviny. Pak už je před námi jen strmě skloněný svah a nekonečné stoupání, zároveň se však s výškou ukazuje i čím dál víc okolních štítů, je na co koukat. Spásného sedla, které ukončuje naše funění, dosahujeme kolem páté odpolední, ukazují se nám horizonty na druhé straně a pak už je to jen necelá hodinka k chatě, která se má stát naším útočištěm. Mich umí německy, takže nechávám komunikaci na něm, a když je jasné, že jsme hladce ubytováni, prchám ještě vzhůru na večerní výstup. Svrbí mě totiž nohy! Jestliže je hned nad chatou snadno dostupná třitisícovka, nedokážu na nic čekat. A tak se vítám s Alpami z vrcholu Gradötzkogelu za večerního slunce, které se sice trochu schová za mraky, ale přesto je tichá scenérie nekonečných zubatých horizontů přivítáním krásným...

Přidáno: 28.4.2023 --- Fotky: B.

© 2023 PlzDi