Protože jsem notorický sběratel štítů, ponechal jsem Micha v teple chatařského pelechu a o půl páté ranní už kvapil vzhůru k další z okolních třitisícovek. Počasí bylo stabilní a na předjitřní obloze zářily hvězdy. Po značené trase jsem nejdřív šel velmi rychlou chůzí, stoupání ale mé tempo poněkud zpomalilo; výše pak přišel zajištěný úsek s ocelovým lanem, nikterak těžký, ale vyžadující koncentraci. Tím jsem se dostal do sedla, z nějž vedl sutí traverz do zužujícího se žlabu, ve kterém se cik cak klikatila moje pěšinka. Čím výš jsem byl, tím byl svah strmější, přišly na řadu šutry ... a také výška už byla trošku znát. Ale vrchol už se blížil; přišlo malé sedélko, z kterého jsem poprvé viděl na druhou stranu hřebene a pak už to byl jen kousek, opět jištěný ocelovým lanem, a už nebylo kam stoupat. Stihl jsem to akorát před východem slunce, hra světla byla velmi působivá. S chutí jsem využil bundu, kterou jsem měl do té doby kolem pasu, na řadu přišla i čepice a rukavice, přece jen ráno takhle vysoko bylo mrazivé i přes červencový datum. Pointou rána byl východ slunce přímo za vrcholem Großglockneru, to jsem se kochal se zatajeným dechem. Pak už nebyl čas ztrácet čas, tak tedy vzhůru dolů! O půl osmé jsem byl v chatě, krásně rozhýbán a protažen. Dali jsme snídani, dlouze se balili a pak vyrazili dolů stejnou cestou jako před dvěma dny nahoru. Postupně ubýval rozhled, zato narůstala teplota, dole už bylo vedro přímo šílené. Došli jsme k autu a přejeli o spoustu km severněji, abychom si u malé horské silničky v Kitzbühelských Alpách udělali vedle auta decentní večírek, kterým jsme uzavřeli parádní tři dny...

Přidáno: 3.6.2023 --- Fotky: B., -M-

© 2023 PlzDi