Po dvou letech vyrazili jsme zase do hor s oním mohutným mastodontem, udatným chábrem a legendárním činovníkem, jenž říká si Pich. Obecně vzato to byla zpackaná akce hned od začátku. Vyjeli jsme tak vhodně, aby zácpy u Mnichova byly co největší, nu a taky mělo trochu pršet. Takže začalo právě někde u toho Mnichova, nejdřív krápalo, pak mrholilo, pak pěkně pršelo a s vjezdem do masivu Alp už utěšeně lilo a lilo. Samozřejmě jsem mého společníka chlácholil tím, že předpověď pro Gardské hory, tu část Alp nad Lago di Garda, kde jsme se chtěli toho dne odpoledne trochu rozchodit, je příznivá, že déšť má ustávat atakdále, ale když jsme jeli už třetí hodinu v nepřetržitém lijáku, ozvalo se zpoza volantu jen něco ve smyslu „tyvole Bouřka můžeš mi kurva říct, co tam asi tak budeme doprdele dělat?". A popravdě i já jsem byl poněkud nervosní. Nicméně přehoupli jsme se přes Brenner, jeli jsme stále dolů a dolů, déšť poznenáhlu slábl a slábl, pak už byly nad námi jen mraky, pak už probleskovalo slunce, a když jsme se po odbočení z dálnice prokroutili mnoha serpentinami malé silničky na parkoviště, které mělo být naším výchozím bodem, nevypadalo to vůbec špatně.
   Tak tedy po malinké přípravě vzhůru nahoru. Pár kapek nás ještě poškádlilo, ale šli jsme hladce po lukách, resp. Pich s určitým občasným brbláním šel a já za ním tak nějak klopýtal. On mě sice ten kujón celé týdny před odjezdem úzkostlivě připravoval na to, že bude pořád kilometr za mnou, neboť je bez formy, půl roku se nehýbal a kdesi cosi, jenže já se nehýbal taky a k tomu jsem ještě o fous tlustší. Takže když jsme vlezli do lesa a terén ztuhnul, zmizel mi ten pantáta z dohledu a já funěl za ním po kluzkých šutrech a kořenech s pocitem, že ze sebe snad vypotím přinejmenším půlku potní chýše. Hrůza! Je sice pravdou, že to bylo skutečně celkem krutých 300m převýšení, ale takovou úžasnou ne-formu mého těla jsem přecejen nečekal. Jenže přišla kleč, nad pásmem kleče slunce a se sluncem rozhledy, no a tím i energie do svalstva. Ta krása kolem! První vrchol Cima Verde (2102m) byl odměnou za vše, neboť pohled do kraje hor s honícími se rozcupovanými oblaky byl dechberoucí. Ten pan Glortychol nejdřív prý že si na vršek neodskočí, že na to moje sběratelství kopců kašle, ale nakonec si odskočil. Následoval pěkný hřebínek, kde bylo na jedné straně slunce a na druhé se vařila mlha, načež jsme došli ke štítu Dos d'Abramo (2140m), kam už tedy kolohnát opravdu nešel a zatímco já si krátkou feratou na onen skalní masiv vylezl, on sám šel v poklidu traverzem. Setkali jsme se zase za horou, pokochali se klidným a krásným kamzíkem a vyrazili vzhůru na hlavní cíl dne.
   Monte Cornetto (2180m) je jeden ze 104 ultraprominentních vrcholů Evropy (tedy těch velmi výrazných) a proto jsem tam samozřejmě musel. Obkroužili jsme horu pěkně zprava a na samotném vršku jsme v podvečerním slunci zažili tu pravou euforii. Výhled bez nadsázky jako kráva, mraky divotvorně laškující pod námi, moře štítů i kopečků kam oko dohlédne... No prostě slast! Pich se vyjádřil, že už teď je to všechno skvělý a kdyby nic jiného v těch dalších šesti dnech nevyšlo, byl by i tak spokojen. Ten názor jsem tedy sdílel jen částečně, to ovšem neznamená, že jsem jej nechápal. Skutečná nádhera. Odskočil jsem ještě na vedlejší vrcholek a pak už to byl pohodový sestup dlouhým hřebenem dolů. Zajímavé bylo, že jsme potkali několik lidí jdoucích nalehko nahoru, takhle večer jsme se tomu divili, ale asi věděli co dělají. Se soumrakem jsme byli u auta, vdechli jsme nějakou večeři a pak se uložili každý na své místo - troglodyt do své dodávky a já pěkně ven pod širák. Báječný rozjezdový den!!


Přidáno: 24.12.2025 --- Fotky: B., Pich

© 2025 PlzDi