Kemp jsme shledali naprosto báječným - sprcha, porcelán, klid a mír. Přesto jsem neměl v plánu se válet, ale podniknout nějakou pěknou „rozcházecí” túru, aby naše nohy byly připraveny na brutalitu dne následujícího. Kolem osmé tedy z kempu vzhůru nahoru, počasí přeje, cesta je zprvu rovná, ovšem po chvílí odbočí kamsi doprava do obří stěny, stává se z ní pěšinka a začíná utrpení v podobě nekonečného stoupání. Slunce pálí a naproti se odkrývají bratrské štíty Gran Paradisa, ono samotné je ovšem cudně a vytrvale skryto v mraku. Za půlkou trasy nás vytrhne ze dřiny menší stádo Kozorožců horských, jsme jim zcela lhostejní, takže čumíme a fotíme jak zběsilí, načež se trochu trhám a do sedla Gran Collet (2832m) docházím jako první. Odlišnost počasí za sedlem bere dech - větrno, tmavo, nevlídno; vypadá to na déšť. Pich po dosažení stejného místa nevykazuje známek údivu, je již ode mě zvyklý na hnusné úskoky; když mu ukážu, že jdeme tam vlevo do skal, jen cosi zabručí o prdeli a jinak je v modu tiché rezignace. Já jsem samozřejmě v opačném stavu, hopkám si jak kamzík, takže po svačince takto poněkud nesourodě vyrážíme vzhůru, já vepředu čenichám cestu a Gigant klopýtá v šutrech pár desítek metrů za mnou, uvažujíc zda mě jedním z těch šutrů má přetáhnout hned nebo až večer. Všeobecné ztěžknutí terénu je zpestřeno sněhovou přeháňkou, čili krása. Motáme se v suti, ale stoupáme, takže nás zanedlouho vítá první předvrcholek a s ním i slunce, které se zázračně opět někde vylouplo. Pichovi to stačí, dál nejde; já ovšem na tu džijansánu dojít chci, takže sestupuji do sedélka a hledám sám cestu dál ve změti šutrů o velikostech v rozmezí mezi mikrovlnou troubou a osobním vozidlem. Daří se, počasí je stále v cajku a nakonec i ten strus jde za mnou, tudíž vršek ve výši 3047m obýváme chvíli společně. Opět to máme rozdělené specificky - já nadšeně fotím, Pich mumlá mírné nadávky, které občas přechází i ve více peprné výrazy. Ale pod strništěm mu prosakuje úsměv, takže svět je v pořádku.
   Sestup je namáhavý, v sedle si celkem oddychneme. Pich kráčí dolů na opačnou stranu masivu, já volím ještě odskok na nedaleký štít s poetickým názvem Cima dell'Arrolley o pěkné výšce 2996m; slunce si zrovna vybírá svůj dlouhý aktivní čas, svítí jako blázen a na kamenitém hřebeni nejsou těžká místa, takže na vršek docházím po 35 minutách bez obtíží. Náležité kochání a pak přímo dolů na travnaté pláně, kde zatím stále vidím malou postavičku mého spolulezce. Nohám se uleví po dosažení rovné trávy, poskakování po balvanech už začínalo být náročné až dost. Kvapím dolů za Pichem, fotím a nasávám očima místa, na která se zcela jistě již nikdy nepodívám, Mastodonta dostihuji až daleko níž v rovném údolí, jehož lehkost a rovinatost dává pocit, že túra končí jednoduše a za chvíli jsme v kempu. Jenže ten náš kemp je ještě o 450m výškových níže, tudíž musíme sestoupit prudký skalní práh, což po té drobné procházce, kterou máme za sebou, není už zrovna nejjednoduší. Máme celkem dost, na rozcházecí túru to bylo poměrně vydatné, což mi pan Negramot neopomene několikrát hebce omlátit o hlavu, nicméně hlavní cíl je až zítra! Vaříme v kempu důkladnou večeři, sytíme se a balíme, budíček dáváme na 2:00h, čeká nás obří mls...


Přidáno: 15.5.2026 --- Fotky: B., Pich

© 2026 PlzDi