Na Dolomity jsem si myslel už dlouho, a asi nejen já, ale i parťák Pich, který se uvolil, že pojede se mnou a bude snášet útrapy plynoucí z mé horské nenažranosti. A taky že ano! Vyrazili jsme v pondělí odpoledne a hned na první den jsem nutně musel na Antelao. Úžasný a ohromný jehlan nedaleko Cortiny d'Ampezzo, vyzývající vzhůru jak svými rozměry, tak výstupovou trasou vedoucí v horních partiích přes rozlehlé plató, které prověří psychiku nejednoho zájemce o vrchol. Ale popořadě. Vstali jsme pěkně brzy a z parkoviště ve výšce 1100m jsme stoupali první hodinu za tmy, to aby si ctěný Pich nemyslel, že jsme tuná na vakacích a budem se válet do osmi ve spacáku. Za úsvitu jsme byli v rozsáhlém šutrovisku, kde si každý hledal tu nejvhodnější cestu sám, nu a s prvními paprsky nás vítalo travnaté sedlo Forcella Piccola ve výšce 2120m. Zdálo se tedy, že jsme skoro v půlce, jenže ta horší půlka nás teprve čekala. Zprvu rozsáhlým skalním kotlem až pod stěnu, tou pěkně místy vzdušně po lávkách vzhůru na rameno Antelaa, pak mezi ohromnými balvany ještě celkem slušně až k místu, kde začíná nějakých 350m dlouhá hladká plotna o sklonu kolem 35°. Výživné! Pich kejhal jako hejno hus, ale všeobecně to vlastně bylo naprosto krásné, a to i díky skvělému počasí. Po překonání plotny jsme vysypali hnědé z nohavic a mysleli si, že máme vyhráno, ale na cestě k vrcholu nás ještě prověřilo několik kousavých míst; vršek jsme ovšem měli jen pro sebe! Takže fotky na všechny strany, vyfotit i sebe a to jak normálně, tak jako hovada, načež jsme tedy mohli jít dolů. Bylo to akorát, protože nahoru už docházeli další horalové a začalo tam být až příliš štěbetavo. Sestup probíhal dobře, ovšem plató dalo zabrat. Pochopitelně - všechno se jde líp nahoru než dolů. Pak už to byl jen vytrvalostní pochod se snahou neudělat chybu, nohy se začaly motat, došlo pití, slunce pálilo až hanba a všudypřítomné šutry nenabízely zrovna chodecký komfort lesní pěšinky. Když jsme slezli 1800 výškových metrů k první chatě, bylo pití tím nejdůležitějším středobodem vesmíru. Já osobně jsem i chvilku zalehl do trávy, měl jsem v tu chvíli vskutku dost. Zbylých 400m dolů k parkovišti bylo náročných ještě taky, ale proložili jsme je koupelí v ledovém potoce, takže to už celkem šlo. U auta jsme ovšem padli na hubu jak zákon kázal, inu aby ne - 2200m nahoru i dolů v jednom dni, to se nechodí každý týden!

Přidáno: 3.2.2024 --- Fotky: B., Pich

© 2024 PlzDi