Vyspali jsme se dosyta, protože nám bylo jasné, že po výživné taškařici předchozího dne se rozhodně dnes nebudeme s bolavými hnátami hnát někam vysoko. To potetovaný jelito, s kterým jsem na tuhle dovolenou odjel, dokonce prohlásilo, že dnes víc jak 200 výškových metrů v žádném případě nehodlá absolvovat a že už vůbec nemíní skákat někde po skále a v šutrech, jedině travnaté planiny s pěknými měkkými pěšinami. Na což jsem mu byl nucen vysvětlit, že jsme doprkýnka v Dolomitech a ne někde u Mělníka, a že jsme sem nejeli proto, abychom si hergot váleli šunky někde na louce pár desítek metrů od auta jako suchyši. Byl jsem zkrátka tvrďák a nehodlal jsem příliš smlouvat, jdeme nahoru na štíty a basta fidli! Abych však svoji přísnost alespoň trochu otupil, začal jsem jezdit prstem po mapě a hledal alespoň nějaké příhodné sedlo, do kterého bychom se vyvezli a nemuseli skutečně šlapat nějaké velké brutály, protože pravdou je, že i já jsem cítil po předchozím dni nohy a puchem to nebylo. Jevilo se mi jako příhodné Passo di Giau, neboť až do nadmořské výšky 2236m vede silnice a nedaleko je od pohledu pěkný vrchol Monte Cernera o výšce 2664m, takže nás čeká jen 400m převýšení, což můj parťák Pich s poněkud zkrotlým mručením odsouhlasil. A tak se stalo. Přejeli jsme na místo určení, zaparkovali luxusně co nejblíž značené cesty a jako správní šulini vyrazili na túru v 10h dopoledne. Počasí bylo ovšem krásné a okolí taky, a to až tak, že by se z toho jeden podělal! Zkrátka nádhera. Travnaté louky a v nich traverzovací pěšinka, která se posléze poněkud nahrbila a bylo třeba chvílemi popolézat, což ten mohutný magor komentoval nevybíravými slovy o tom, že jsem mu přislíbil odpočinkový den a kdesi cosi. Nicméně zdálo se, že to říká jen aby dodržel dekorum a přitom si den očividně znamenitě užívá. Jedno těžší místo zdobila cedulička, že cesta je dál uzavřená, snad kvůli poškozenému řetězu či co, nu nevzdal jsem se a pěkně jsme to obešli jinudy, ačkoliv se to obcházení neobešlo bez trochy láteření z úst toho milého troglodyta. Pak už nás nic nezastavilo a po pár desítkách minut byl vrchol náš. Počasí snů a výhled jako cyp! Ideální stav. Odběhl jsem sám ještě na druhý vrcholek masivu a pak jsme se vydali dolů. S nějakými odskoky na blízké štíty jsme došli k vozu kolem půl čtvrté a byli jsme asi spokojeni oba, nebo jsem tak alespoň usuzoval ze zmenšené brblavosti mého společníka. Čekal nás přejezd někam k Marmoladě s tím, že někde cestou u silnice najdeme nějaké pěkné místo na spaní. Sjeli jsme tedy milionem serpentýn do údolí o kilometr níž, ve vsi jménem Caprile jsme dokoupili potraviny a pak se nám žádné místo u silnice nezdálo dost dokonalé a taky nás cestou chytla buřina se slejvákem, takže jsme dojeli až k nástupnímu místu na náš cíl dalšího dne, kde na nás zívalo parkoviště o velikosti poloviny Václavského náměstí, které bylo ještě k tomu zcela zadarmo. Inu Itálie - země zaslíbená, ve Švýcarech byste na podobném místě vysolili jistě alespoň 25 CHF za den. Idylu záhy zpestřila sada sprostých citoslovcí, to když můj drahý přítel spatřil, kam máme namířeno a jak je to vysoko. Ale ano, až se vyspíme, čeká nás Marmeláda!

Přidáno: 7.2.2024 --- Fotky: B., Pich

© 2024 PlzDi