Večerní déšť nás zahnal k noclehu do dodávky oba, širé nebe se pro mě tentokrát nekonalo. Byl před námi cíl nejvyšší - masiv Marmolady, resp. ten nejvyšší bod, který se nazývá Punta Penia a je zároveň i nejvyšším štítem Dolomit. A jak už to tak před velkým cílem bývá, spánek stál za prd. Nebo spíš přesněji - můj spánek. Pich totiž spal jako miminko, pokud ovšem pomineme jeho zcela nekojenecké chrápání, při kterém chvílemi u dodávky praskaly okenní tabulky a obyvatelé sousedních karavanů jukali vyděšeně nahoru, jestli se z Marmolady zas neřítí nějaký urvaný kus ledovce. I kdybychom pominuli toto poetické zpestření noci od mého společníka, pak jsem stejně musel přinejmenším 5x do hodiny čurat, hlavou se honily spousty myšlenek, nervozita z cesty vzhůru a tak dále, no zkrátka usnul jsem až asi o jedné ranní a vstávali jsme ve 3:30. Ideální odpočinek před velkou túrou. Dopřáli jsme si královskou snídani (zejména drahý mastodont si uvařil kotel vajec, jenž by nasytil mateřskou školku po dobu tří dní) a ještě za plné tmy vyrazili vzhůru. Hvězdy, ticho, krása.
   V půl sedmé jsme na spodním okraji ledovce, který je za poslední roky stále výš a výš; kocháme se východem slunce a poté se halíme do úvazků a navazujeme na lano. První kroky ve strmém tvrdém ledu nejsou zrovna jednoduché, ale za chvilku už jsme v tom a snažíme se stoupat. Nejde to zvlášť dobře, led je starý a skutečně tvrdý až hanba. Trhliny jsou sice dobře vidět, ale opora pro nohy moc velká není. Co naplat, musíme nahoru. Poskakování po okraji ledovce postrádá eleganci a frajerství zralých horalů, připomíná to spíš mravence motající se v piksle od medu, ale vytoužené metry přece jen zvolna přibývají, takže naše nervozita se alespoň trochu rozpouští. Teď jen nechytit jednu šutrem, když jsme zapomněli ty helmy. Taky bylo třeba udělat dostatek fotek a v nejhorším místě, kdy se mně třásly nohy v blbé pozici a shora lítaly oblázky, samozřejmě i video, jak se na správného potetovaného kolohnáta sluší a patří. V tu chvíli bych mu zakroutil krkem! Ale šťastně jsme dosáhli skal a ulevilo se nám velmi, neboť na hřeben vede lehké lezení po zajištěné cestě a hřeben sám už je chodecký. Trochu jsme se divili, že nikde nikdo není - před námi ani za námi nebyla vskutku ani noha. Inu, jak jsme později zjistili, všichni šli sice delší, ale daleko lepší cestou po feratě z druhé strany, jen my drsňáci z Plzeňské kotliny jsme volili ledovec. Asi slušnej oddíl!
   Hřeben byl po chvíli náš, otevřel se výhled na druhou stranu, a byť se stoupalo už trochu hůře kvůli znatelnému úbytku kyslíku, bylo jasné, že mezi námi a vrcholem už není vážných překážek. Dříve se zde nahoře taky šlo po ledovci, jenže ten se drahně rychle zmenšuje a mimojiné taky vydává staré poklady, takže naše oči chvílemi zavadily o desítky let staré plechovky od piva či limonád, které byly pod sněhem konzervovány. Zajímavý střet s historií... Nicméně vrcholový kříž už jsme nechtěli nechat déle čekat, takže vrchol byl po chvíli náš. Krása krás, veliká radost, bylo nám tedy dovoleno vystoupit až nahoru! Výhledy i přes jasné počasí příliš kvalitní nebyly, udělal se silný opar, to však naši radost nikterak nezhatilo; vrchol byl vlídný s občasným italským štěbetáním, teplo bylo a nepříliš větrno, nabouchali jsme si břicha zaslouženým obědem, zkrátka idyla. A kudy dolů? Stejnou cestou rozhodně ne, všichni chodí od západu, tam bude jistě lépe se vydat.
   Sestup byl ovšem dlouhý a dal zabrat. Klesající hřeben se postupně přiostřil, aby se později zvrtl v krásnou feratu po ploché strmé skále, a když už člověk myslel, že je z nejhoršího venku, vyplivl jej skalnatý obr dole na zbytcích umírajícího ledovce, který byl všechno, jen ne snadnou odpolední procházkou. Suť a šutry na tvrdém ledu, všude spousta potůčků, hledání cesty v bludišti suťových útvarů, spalující slunce, nu mazec. To vše nás ale nakonec pustilo ze svých spárů a vydalo nás do moře kamení s náznaky cesty, nicméně únava už se hlásila o slovo, což se u nás projevovalo rozdílně - já mlčel a snažil se soustředit na každý další krok, zatímco drahý Pich klel, láteřil a krutě nadával řka, že zde jistě zahyne a už aby to bylo. U sedla Col de Bousc, kde končily veškeré zásadní těžkosti, sebou s heknutím švihl do trávy a s výrazem naprostého nepochopení sledoval mě, kterak si ještě odskakuju na blízký stejnojmenný vrcholek. No ale přece bych jej tu nenechal! Vrcholek ani Picha. Když jsme po opětovném shledání sestupovali posledních 300m výškových k autu, byl mi můj odskok pěkně spočten, takže zatímco mastodont šel s lehkostí napřed a vypadal odpočatě, já se v závěru sotva motal a u auta jsem si byl schopen jen zcela odevzdaně lehnout na karimatku a nic nedělat. Ovšem výstup byl náš s plnou parádou! Byli jsme dokonce ještě schopni za odpolední bouřky přejet hodinu na spací místo v serpentýně u silnice, kde jsme si dali zasloužených pár piv ve stanu u dodávky, jako správní cepeři. No zkrátka den jako hovado...

Přidáno: 27.2.2024 --- Fotky: B., Pich

© 2024 PlzDi