Červená hora, 1333m
      zpět

  Další den jesenického putování vyrážíme po stopách dne předchozího a hned na asi třetím kilometru nacházíme mobil, který Lenka ztratila předchozího dne. Duch horstva je nám evidentně nakloněn, i proto, že počasí je opět jak malované. Stoupání je ovšem dlouhé a nekonečné, zpestřením je nalezení vrcholu Trojáku, který jsme o den dříve hanebně minuli, ale ještě dlouho pak musíme stoupat v sílícím vedru, než se dostaneme na Vozku, odkud nám teprve začíná nová nepoznaná trasa. Nejprve je třeba sestoupit do malebného údolíčka Hučivé Desné, kde nám jeden kout připomene Šumavu, načež traverzujeme do Sedla pod Vřesovkou a z něj už jednoduchým výstupem na temeno Červené hory. Ten pravý vrchol je ukryt v kleči, takže se vydávám po sotva znatelné pěšince a za chvíli se již držím triangulační tyče. Výhled skvostný. Lenka mezitím trochu odfrkla a ještě odfrkne jednou, neboť si opět odskakuju několik set metrů dolů na Točník, vedlejší vrchol Červené hory. Moc pěkný kopec. Ačkoliv jsou naše další plány ještě veliké, Lence se záludně na sestupu do sedla rozpadá podrážka na jedné botě, sice to provizorně opravíme, ale nezbývá než se s dalšími vrcholy rozloučit. Ono se ovšem nakonec ukáže, že jsme měli stejně velké oči, můj další plán prostě nebylo možné stihnout, a tak počká Spálený vrch a Klínová hora na příště. I tak toho máme ještě dosti před sebou, sestupujeme tentokrát po zelené značce, malebná to cesta při potoku Hučavě, leč dlouhé to je! Po loukách zalitých večerním světlem nakonec dojdeme do Branné, vlak jede až za hodinu a hospoda u nádraží žádná, takže ještě polomrtví stoupáme do centra a hledáme pohostinství... Což se nakonec povede a večeře s oroseným pivem je zasloužená!


Přidáno: 20.6.2018 --- Fotky: B., Lenka


© 2018 PlzDi