Pár květnových dní volna před sebou, takže tedy hurá do Jeseníků! Pár let jsem tam nebyl a tisícimetrových vrcholů, které ještě nebyly ošlapány mými botami, je tam požehnaně; a to ještě i takových, které patří k těm nejvyšším u nás. Po dlouhé jízdě tedy parkuji vůz v Karlově pod Pradědem, beru si bagáž a vzhůru do oblačně zachmuřených kopců. Šlape se blbě, po zimě je člověk ztuhlý a zlenivělý. Po prudkém stoupání vyfuním na Kámen Svobody (924m), čímž jsem na hřebeni a ten mě vede dál přes Kopřivnou (1019m) a její vedlejší vrcholky, až do svahů Temné (1264m), kde už se mi jde docela dobře. Chvilkové slunečné okno není obratem počasí k lepšímu, takže vrcholek Temné mě vítá v tajuplné mlze a když ještě o něco později stoupám k hlavnímu hřebeni, to už travou s rozesetou klečí, obestírá mě už zcela chladná a neprostupná mlha, jejíž depresivní nádech je podpořen i počínajícím soumrakem. Nacházím však celkem snadno útulný palouk v kleči a spím jako dudek. Ráno je odměnou za večerní mlžné sevření - mraky klesly dolů, jsem nad nimi a nade mnou je azuro. Paráda! Rychle posnídám a o šesté ranní už ukrajuji první metry dál vzhůru. Jdu se podívat k Petrovým kamenům, na samotnou skalku však nelezu; užívám krásné ráno a ještě není ani půl sedmé, když mě vítá rozlehlá pláň Vysoké hole (1465m), osmé nejvyšší hory ČR. Spokojenost se mísí s trochou nostalgie, tady jsem šel naposledy před 25 lety. Hřebínek mě pak vede dál, zvolna klesám, fotím, nikde není kvůli brzké ranní hodině ani noha, odskakuji na přilehlé vrcholky a pozoruji, jak se počasí zvolna kazí. Mraky se honí, místy přebírají vládu. V závěru hřebene už potkávám celkem dost lidí stoupajících vzhůru a míjím je s poťouchlou škodolibostí. Já si díky budíčku v 5h užil nahoře krásné slunné ráno, oni jdou kamsi do mlhy. Mně však den ještě nekončí, je teprve deset hodin. Traverzuji 6km úmornou lesní cestou pod hřebenem k bývalé chatě Alfrédka, cestou usmolím skromný oběd, odskočím si na Ostružnou, Jelenku i Soukennou, abych po tom všem seznal, že je půl čtvrté a já začínám mít celkem dost. Nicméně ušil jsem si to na sebe zlomyslně, takže poté, co sejdu na horní okraj Karlova, asi 2km od auta, čeká mě ještě 400m převýšení tam i zpět na hřeben Malého Máje, kde čekají poslední dva chtěné vrcholky. Uff! Batoh sice nechávám dole a jdu nalehko, ale po celodenní túře si dát ještě takovouhle sladkou tečku, to jsem teda chytrák. Ale což! Hřeben mi dopřeje krásné slunečné rozhledy i setkání s nic netušícími laněmi jen několik metrů daleko, takže už sice na sestupu dost kuňkám, ale vědomí zážitků je hřejivější než pálivě bolavá chodidla. Hřebíčkem do rakve je ovšem závěrečný 2km pochod po asfaltce k autu, to už je skutečně utrpení. Bodejť by ne, v nohách mám 40km a převýšení jsem raději zapomněl. Inu, túra jako stehno!

Přidáno: 25.9.2023 --- Fotky: B.

© 2023 PlzDi