Po dvou letech jsme si s Michem vyjeli, akce společná, cíle každý trochu jiné. Zatímco muj parťák se chystal do starého lomečku hledat minerály, já vyrazil brzo ráno autem do Koutů nad Desnou a po údolně - traverzovacím přibližovacím pochodu začal zhurta a dlouze stoupat na první vrcholek dne, jímž byl mohutný masiv zvaný Černá stráň. 700m převýšení bylo po pouhých 3h spánku solidní ranní rozcvičkou, ale byl to teprve začátek. Celé dopoledne jsem strávil severovýchodně od Černé stráně v lesích bez značených cest, v jednu chvíli se vlastní blbostí pěkně zamotal, občas byly kouzelné výhledy a taky bylo čím dál větší vedro. Na značenou trasu jsem se dostal až po poledni, a sice na vrcholu Vozka, z kterého jsem kvapil směr Keprník, kde už čekal vrcholek, který mi chyběl citelně a ve své izolovanosti mě dost hnětl, že jej ještě nemám ve sbírce. Tím vrcholkem byla právě ona zapovězená Žalostná, charismatický skalní útvar s výhledy a krásnými loukami v okolí. Slast! To byl taky nejvzdálenější bod dne a první kroky zpět znamenaly i první kroky návratu. Nešel jsem samozřejmě stejnou cestou, ale vracel jsem se travezem Červené hory na hřeben hory Šindelné, kde jsem už jednak začínal mít dost a jednak tušil, že suchý toho dne k autu nedojdu. Mraky se sbíraly výhružně již delší dobu a také zvuk hromu byl blíž a blíž... Nicméně hory mě nechaly doužít si hřeben a to pravé inferno přišlo až v hlubokém lese níž, stále však ještě asi 3km od auta; někdo nahoře prostě otočil kohoutkem a provazy vody nebraly konce. Byl jsem zmáčen úplně všude a taky pár hromů bylo peprně blízko, nicméně túru jsem zdárně dokončil. Ovšem zcela vyčerpán, neboť 38km s 1500m převýšením nahoru i dolů se nechodí každý den. Ale radost byla! A neustoupila ani druhý den, přestože počasí se zachmuřilo zcela a my jeli o den dřív domů...

Přidáno: 24.11.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi