To byl ten termín, kdy jsme měli jet s bandou do Alp. Čtyřtisícovky nám pod azurovým nebem měly padat samy do kapsy, oslnivý třpyt ledovců a výhrůžná černota ohromných skal měly být po osm dní naším domovem. Sny se rozpustily pár dní před odjezdem při pohledu na předpověď počasí. V mlze a sněžení se nikomu v těchto výškách pohybovat nechtělo, ani mně. Bláznivý rychloplán dát „alespoň” na otočku Großglockner, když o víkendu má být ještě počasí dobré, zhatil jediný zbylý odjezdu schopný kumpán Pich tím, že se tři dny před víkendem upracovával do vyčerpání a na takový výstup se necítil. Zkrátka z velehorské akce byl kyselý prd a já vyrazil sám do Jeseníků na lov tisícovek, alespoň na ty dva dny, než přijde ten deštivý mordor, který později po pár dnech způsobil povodeň. V sobotu dopoledne tedy parkuju v Červenohorském sedle a s batohem na jednu noc se vydávám na specifický okruh v pradědské části pohoří, abych vyzobal vrcholky, které ještě nemám. Je to trošku kličkování a nelze to zokruhovat jinak, než s dvojím sestupem do údolí a následným výstupem zpět nahoru. Výhodou je téměř absolutní ignorantsví značených tras a to znamená, že v oněch dvou dnech potkám naprosté minimum lidí, což je skvělé. K nezapomenutelným „brutálům” patří sestup z Medvědího hřbetu, kolmo na vrstevnice přes šutry a místy popadané stromy, podobný sestup dalšího dne z Rysí skály, kdy po něm pro jistotu následoval hned ještě obdobně drsný výstup; naopak ke chvílím opojně krásným, na které se nezapomíná z jiných příčin než na ty předchozí, patří hřeben Velkého Jezerníku, tichý večer u Medvědího dolu s kejhajícím kánětem, noc pod širákem u mohutných skal, tajuplně hluboký les u Zámčiska, dlouhé hodiny samoty v lesích, i nečekaně vynikající rozhled z Rysí skály. Opět jsem si uvědomil, že Jeseníky jsou zkrátka skvělé, po Šumavě zřejmě mé nejmilejší české pohoří. Zůstal bych i déle, ale předpověď byla nekompromisní a mně se od pondělka chodit po horách v mlze a mrholení zkrátka nechtělo. I tak dobře.

Přidáno: 8.12.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi