Holubník, 1070m
      zpět

  Další den v Jizerkách jsme brzy ráno přejeli hory a s ohledem na plánované cíle stoupali od severu. A stoupání to bylo oproti předchozímu dni delší a výživnější, tím spíš, že jsme v určité výšce v zájmu úspory kilometrů odbočili ze značky a jali se stoupat kus naslepo. Nejdříve bylo možné držet se jakési lesní cesty lemované nadměrně vzrostlým borůvčím s množstvím chutných plodů, pak jsme se ještě chvilku drželi pěšiny lesní zvěře, načež se i ta vytratila a byli jsme vydáni divočině napospas. Četné vývraty a terénní nerovnosti nedovolily držet správný směr, větve nízkých smrčků rozedíraly nám tváře, borůvky barvily naše holeně a bosonohým sandálistům i chodidla, stoupání bylo nekonečné a strastiplné, slabší povahy začaly pochybovat a opatrně kuňkat slůvka o návratu, pojednou se náhle zatáhlo, zakrákal havran, zvedl se vítr a v dáli zaburácel hrom... Ba neee, to už ne! :) Zkrátka těch 100m k další značené cestě bylo trochu dobrodružství. Další výstup na Ptačí kupy (1013m) byl už jednoduchý a proběhl bez příhod, vrcholové skalisko nabídlo opět krásný výhled, stejně jako o kus dále na nejvyšším bodě dne - Holubníku (1070m). Pokračovali jsme pak po hřebeni dále a slavnostním zdoláním tisícovky s poetickým názvem Bílá smrt (1007m) si tatíček uzavřel všechny vrcholy Jizerských hor. Vedro bylo opět pořádné, takže jsme se už těšili do údolí Štolpichu, kde jsme v potoce náležitě a opakovaně svlažili svá upocená těla a děti se důkladně vyřádily v jeho skalistém řečišti...


Přidáno: 8.10.2018 --- Fotky: B., Lenka


© 2018 PlzDi