Protože na silvestra umí kalit každý a nám se nechtělo, vzali jsme roha z civilizace, sedli v Plzni v poledne do vlaku a posledním
možným spojem dojeli do Nového Města pod Smrkem. Město žilo už v šest večer, rozjívená mládež, petardy... Rychlý výstup na komín dala jen Lenka a pak jsme se vnořili do tmy a dlouze stoupali vzhůru. Kdo
někdy šel tuto trasu, ví jak vytrvalé a dlouhé stoupání to je - začíná se v nadmořské výšce 450m a vrchol Smrku má jak známo 1124m. Po asi třech hodinách dorazili jsme na vrchol; v kumbálu pod rozhlednou, kde
se dá nocovat, už někdo byl. S tím jsme ovšem napůl počítali, a tak jsme vyhřátou zadýchanou místnost minuli a vyhledali si místo pěkně na zemi mezi smrčky, jak to máme rádi. Noc byla krásně klidná, jen
občas kolem nás zašmejdil chvilkový větřík. Únavu jsme pociťovali, takže jsme vytuhli asi v deset, příchodu Nového roku nevyčkávaje; ten si nás ovšem vzbudil sám, neboť rachot světlic, petard a rachejtlí z nížiny
nešel přeslechnout. Byl to zajímavý pohled, takhle shora vidět směšnost onoho lidského hemžení a počínání, které provází změnu čísla v kalendáři... Zanedlouho jsme spali jako dudci zas.
Ráno bylo mrazivé, to se ví. Ovšem také ale krásné. Vaření snídaně, rozehřívání ztuhlých těl a sbalení bagáže nám trvalo skoro dvě hodiny, takže rozhledna nás uvítala až po desáté. Výhled
byl parádní, konečně jsem si tedy splnil jeden z restů a stál jsem na Smrku. Naše další cesta vedla po červené Hřebenovce k východu, počasí jako by se neumělo rozhodnout, na čí stranu se přiklonit, chvílemi
svítilo slunce, pak přišla zas temnota se sněžením. Měli jsme se ovšem skvěle. Vylezli jsme na Pytlácké kameny (975m) i Jelení stráň (1018m), užívali si skalky i lesní pěšiny, vše lehce vysněžené, načež přišlo
pozdní odpoledne v osadě Jizerka a modrý soumrak na vrcholu Bukovce (1005m), kam jsme si odskočili nalehko bez batohů. Cestou zpět přes Jizerku zakusili jsme její pověstný mráz, když se do nás nesmlouvavě
zakusoval při cestě vrchovištními loukami, abychom si při další chůzi už lesem nad Jizerkou uvědomili, jak je po opuštění svíravé mrazové kotliny o něco výš zas o tolik tepleji. Stále samozřejmě mrzlo, ale
už to byl mráz o poznání snesitelnější. Už zcela potmě vylezli jsme na Vlašský hřeben a ten si pěkně za svitu čelovek celý přešli, abychom nakonec po delších peripetiích nalezli krásné místo na spaní přímo
nedaleko Černého vrchu - na Čertově kameni. Na zmrzle skomírajícím vařiči jsme si uvařili těstoviny, ale když jsme se po dlouhém vrtění zachumlali každý do hlubin svého spacáku, shodli jsme se nakonec, že je
nám vlastně příjemné teplo.
Další ráno bylo opět z těch, které se diametrálně liší od ranní idyly někde na sprnové mořské pláži... Kosa byla. Okolí však bylo zimně poetické, zadumané, a proto jsme tu byli. Krása. Dali
jsme vrchol Černého vrchu, dlouze klesali průsekem, pak se chvíli drželi stranou od cesty, aby nás pověstní jizerští pološílení běžkaři neumlátili hůlkami; načež jsme vystoupali dost drsně bez jakékoliv cesty
borůvčím na vrchol Milíře (1005m), kde jsme prokřehlí vdechli nějaké jídlo a shodli se, že toho bylo tak akorát dost. A tak jsme už jen klesali po zelené značce níž a níž, sněhu ubývalo až nakonec zmizel zcela,
došli jsme do Desné, kde jsme si jak vyhládlí vlci ulovili ve stánku kebab a pak nastoupili do vlaku, který nás odvezl zase zpět do světa šedi, hluku a tepla ústředního topení...
Přidáno: 10.8.2022 --- Fotky: B., Lenka
© 2022 PlzDi