Když jednoho rána koncem října vystupujeme z nočního vlaku do sluncem zalitého Popradu, tušíme už, že na hřebeni Nízkých Tater to bude ta správná a pravá podzimní nádhera. Při cestě autobusem sice ještě chvílemi jedeme mlhou či pod mraky, na sedle Čertovica je to však už úplná idyla, v podstatě ještě téměř babí léto. Stoupáme sluncem zalitým hřebenem přes Rovienky a Králičku, na severu jsou téměř neustále krásně viditelné Vysoké Tatry i Roháče, na jihu zas nekonečné hřbety Rudohoří... Odpoledne dorazíme na Štefánikovu chatu, složíme bágly a zařídíme večerní ubytování, načež s matnou předtuchou krásna vyrážíme nalehko nahoru, vstříc vrcholku Ďumbieru. Cestou potkáváme zcela krotké kamzíky, slunce svítí i se zase schovává za mraky, sněhu přibývá ... ovšem vrchol, to je čirá radost a euforie! Máme parádní podmínky, večerní světlo, zadumaný krásný rozhled, trochu větru a vrchol takřka jen pro sebe. Nízké Tatry nám hned první den ukázaly to nejhezčí, co se dalo, načež se na další dny cudně zahalily do mlhy. To nám ovšem už nevadilo...


Přidáno: 27.2.2017 --- Fotky: B.

© 2017 PlzDi