Nízké Tatry II. - Chopok
      zpět

Jak jsme v ten předchozí nádherný večer předpokládali, z dalekých výhledů už nebylo nic. Slunce se schovalo za neproniknutelnou šeď, hřebeny hor se zahalily do hutných oblačných peřin a nastoupila paní Zima. Vítr námi cloumal a jím hnaná ledová krupice neúprosně bodala do tváří. Od Štefánikovy chaty jsme po téměř celý den neviděli nic než maximálně několik desítek metrů před sebe a za sebe. Tak třeba najít samotný vrchol Chopku, byť od chaty pod ním vzdálený co by kamenem dohodil, to byla až groteskně marná záležitost. Našli jsme jej, ale nebýt na něm cedulka s jeho jménem, mohl by být klidně od 15m dál, nikdo z nás by to nezjistil. Vše obalené ledem, zima až hanba. Chata nám poskytla chvilkové bezpečné útočiště a teplou zelňačku, ale bylo třeba jít dál. Najděte pak ale od nedaleké horní stanice lanovky tu správnou značenou trasu! Neproniknutelné mléko. Dál už jen nekonečný hřeben, neutuchající živelný vítr, ledové krupky v obličeji, namrzlé vlasy, vousy i oblečení - nespoutané a nespoutatelné hory se vším všudy. U Chabence jsme špatně odbočili na boční hřeben, včas jsme si ale chybu uvědomili a jako za odměnu se mraky asi na půl minuty protrhly, což v nás vybudilo krátkodobou čirou euforii. Až u sedla Ďurkovej, těsně nad Útulňou pod Chabencom, jsme z mraků vyšli a zjistili, že v údolí Hronu i jinde v nížině svítí slunce a mrazivou oblačnost si drží jen ten „náš” hřeben. Noc na útulni v teple a bezpečí před živly, pár piv bylo. Ráno bílo. A zas do chladu, dokončit hřebenovku, Ďurková, Latiborská hoľa, Veľká Chochuľa, Prašivá... Pět a půl hodiny chůze v mlze. Až nad Hiadeľským sedlem opět vycházíme z mraku a vracíme se ze zimy zpět do podzimu. Závěrečný přechod Kozího Chrbátu za svitu večerního slunce už byl jen krásnou odměnou za dva dny bílé tmy a tečkou za celým přechodem. V Donovalech až za tmy, výtečným jídlem i pivem včlenili jsme se neochotně zpět do civilizace...


Přidáno: 13.3.2017 --- Fotky: B.


© 2017 PlzDi