Poslední den je opět od rána vymetený a plný slunce. Opouštíme Kamenec a napojujeme se na státní hranici, v rozvalinách někdejšího hostince má Holi energetický zážitek, hledám vrchol Schwarze Mauer i jakýkoliv průhled na jih, protože tam tuším Alpy ... leč nacházím jen průhled na Šumavu a k Budějovicím, což je ale taky dobré. Vidíme, že tam dole jsou v mlze. My naopak sosáme slunce plnými doušky, je to čirá krása. Po čase hranici opouštíme a napojujeme se zase na síť lesních neznačených asfaltek, míjíme lesní samotu Ulrichov a bez zvláštních příhod dosahujeme Kobylího vrchu, což je jediný vrcholek toho dne. Výhled skromný, ale vrcholové skalisko pěkné, válíme se a obědváme. Pak se polehoučku blížíme k civilizaci, na loukách u Mášovny po mé snaze konečně vidíme ty Alpy, barvy jsou všude kolem neskutečné až oči přecházejí, louky a stromy nás provází na cestě do Pohorské Vsi, kde tušíme jídlo a pivo. Opak je však pravdou! Dámy to ovšem nenechávají jen tak a domlouvají otevření místního koloniálu jen pro nás. Pán je ochotný, cucáme lahvové na podzimním slunci a vychutnáváme zakončení skvělého vandru. Pak přijíždí autobus a ten nás z toho snu veze dolů, do šedivé a hnusné mětské zástavby... Novohradky se k nám ovšem zapsaly zlatým podzimním písmem.

Přidáno: 23.10.2020 --- Fotky: B., Lenka

© 2020 PlzDi