Nikdy bych si nepomyslel, že i já zažiju v Plzni demolici starých domů, tedy něco, co bylo zcela běžné a prováděné s bizarní až perverzní vášní po celou dobu minulého režimu a co během 70. až 80. let minulého století dosáhlo obřích rozměrů. Že bychom po desítkách let od pádu vlády ulízaných vidláků byli poučeni a vážili si historie, byť v podobě několika obyčejných činžáků? I kdepak. Věc se má tak - v letech 1949 až 1950 byl vypracován plán budoucí Plzně, zcela v duchu budovatelského fanatismu a tehdejší vše prostupující jistoty, že vítězství je na straně člověka-komunisty a ten si vlastním přičiněním vybuduje nový krásný svět, který nebude již v (téměř) ničem připomínat zatuchlé a navždy zastaralé doby kapitalistické, plné továrníků, obchodníků a mnoha jiných „bývalých lidí”, jak se tehdy říkalo.
    Pro Plzeň to znamenalo to, že zůstat na povrchu zemském mělo jen historické jádro. Zbytek města měl být kombinací rozlehlých náměstí, ohromných kolektivních domů a sportovišť, to vše propojené velkokapacitními téměř rovnými autostrádami, které neměly brát ohled ani na terén, ani na to, co jim dosud stálo v cestě. Pohled na zmíněný plán vyvolává mrazivé pocity z vykloubenosti doby, jenže daleko mrazivější je skutečnost, že podle tohoto plánu se stavby připravovaly nejen po celou dobu vlády dělnické třídy, nejen v 90. letech 20. století, ale dokonce i v desátých letech století jedenadvacátého! Šílenost setrvačnosti doby poválečných obludných bolševických vizí, které v podobě lpění na (notně okleštěné) síti silnic vystrkují růžky i v současnosti, je do nebe volající. V době internetu, chytrých telefonů, umělé inteligence a buhví čeho ještě, nejsme schopni přehodnotit či upravit plány vzniklé v dobách, kdy se v bytech topilo uhlím, za městem se orala pole s koňmi a po kolejích syčely bez výjimky jen parní lokomotivy. A tak se opět bourá, jako kdyby ta hesla zůstávala stále stejná: pryč se starými a již nevyhovujícími domy! Nezaslouží nic jiného než zbourat, tím se všem uleví a cesta ke světlým zítřkům bude umetena! Obyvatelé dostanou nové pěkné a prostorné byty v nově postavených sídlištích! ... Že přeháním? Že přece zas tak o nic nejde? Že ta auta ale přece někudy musí jezdit? No jistě, to si asi řekne většina. Jenže kde zůstala paměť místa, kam zmizely osudy lidí, kteří zde žili? To nezajímá nikoho. A že se dalo vše udělat trochu jinak a citlivěji, to je vlastně taky fuk. Máme silnici a hotovo, těch pár barabizen vem čert. Že je dnes v místě spoustu nevyužitých prázdných ploch, tuny zbytečného betonu nejen v podobě protihlukových stěn, že se celá oblast vytrhla navždycky z přirozené kontinuity vývoje a zůstala z urbanistické stránky těžce zmrzačenou nebo spíš zcela mrtvou částí města, to je přece vedlejší.
    Dle mého skromného názoru měl být tento přístup k věci už dávno překonán... Ale to jsem asi naivní. Pro toho, kdo alespoň trochu souhlasí s mým zřejmě příliš plamenným textem a třeba i rád vzpomene na pár zapomenutích zákoutí, která byla v létě 2017 nenávratně zničena, je tato galerie.


Fotografie jsou ze září 2016 a konce května 2017.

Přidáno: 14.11.2023 --- Fotky: B.