Ráno předposledního dne stráveného v horách se příliš nelišilo od rán předchozích - vzbudili jsme se do mlžně zatažené oblohy. Čekal nás poslední den na hřebeni. Ráno vyrážím první do sedla Portita Avrigului, nohy jsou po týdnu už zvyklé na každodenní zátěž, a tak ze sedla odbíhám na nedaleký vrcholek Turnul Lacului. Je z něj krásný výhled na jezero, jenž bylo naším nočním hostitelem. Lákají mne sousední skalnaté vrcholky skupiny Ciortea, cesta je asi zřejmá, ale není čas. Pozitivním se stává počasí, mraky se trhají a ukazuje se chvílemi modrá obloha; Fagaraš se s námi alespoň tedy nerozloučí jen mlhou. Travnatý hřeben připomíná první dny našeho přechodu, odskakujeme na vrcholky dnes už všichni, neboť víme, že další už nebudou. Jak den ubíhá a jak odpoledne sestupujeme po týdnu poprvé do nadmořské výšky pod 2000m, vkrádá se do nás zlehounka jakási melancholie, že vše už končí a že budeme muset sestoupit do nepříliš vábné rumunské civilizace. Opět po dlouhých dnech potkáváme stádo ovcí včetně vzteklých pasteveckých psů a jejich ušmudlaných pánů, oči bloudí po rozlehlých travnatých pláních a stáčí se stále zpět, kde nám zvolna a postupně mizí vysoké štíty hor. Kolem čtvrté odpoledne nás vítá poslední vrchol hřebene - Chica Pietrelor, 1606m; jak dávno se zdá být odpoledne před osmi dny, kdy jsme byli na prvním vrcholku hřebene, plni očekávání co týden přinese! Dolů se nám nechce, ale není zbytí. Ještě nás pozdraví stádečko divokých koní a pak se nevratně vnoříme do lesa, kde zjišťujeme, že červená značka je nekonečná a i v lese zcela poctivě kopíruje hlavní hřeben. Alespoň máme přechod Fagaraše naprosto poctivý. Do civilizace ovšem dojít nestíháme, stavíme stany v lese ve výšce zhruba 950m; sice jsme viděli medvědí stopy a víme, že jsme se dostali zpět do jejich teritoria, ale dál to zkrátka nejde - máme za sebou 22km se stoupáním 1100m a klesáním 2200m! Sotva pletem nohama. Poslední den je už jen fádním ranním sestupem do doliny Valea Fratului, kde po příchodu k železniční trati zjišťujeme, že v mapách kreslená zastávka zde opravdu není a asi ani nikdy nebyla. A tak přechod hřebene zakončujeme 6km pochodem po frekventované státní silnici. Kontrast nemohl být vyšší. Zastávka vlaku vypadá jako dlouhá léta nepoužívaná, ale přesto nám v ní přesně na čas zastaví "rychlík" o síle dvou vozů, špinavých a odraných až běda. Jedeme do Sibiu, kde se konečně pořádně najíme, popijeme, zažijeme místní trhy s balkánským nádechem a projdeme město... To už by ale bylo na jiné vyprávění. Fagaraš je za námi a dobré vzpomínky zůstávají.


Přidáno: 16.1.2017 --- Fotky: B.

<< předchozí den: Caltun - Avrig

© 2017 PlzDi