V bláznivě uspěchaném předvánočním čase mizíme z města ven, sopečný oblouk Sedmihoří budiž nám po dva dny domovem. Je hezky nasněženo, ale jinak s námi tentokrát počasí příliš nespolupracuje. Auto necháváme u Mezholezského rybníka a pak už postupně ukrajujeme sedmihořský hřebínek, obdivujeme skalní útvary nebo spíš haldy různě tvarovaných šutrů a sem tam i průhledy do kraje, které však díky zatažené obloze nejsou příliš daleké. Postupně přibývá i řada vrcholků, kterých v hřebínku o tvaru podkovy zdaleka není jen těch sedm, jak by se z názvu mohlo zdát. Nejvyšší je Racovský vrch (619m), následován Chlumem (610m) a Rozsochou (600m), ty všechny přejdeme první den. Večer za Písečným vrchem (582m) nacházíme hezké spací místo a snažíme se rozdělat oheň, což je ve všeobecně zasněžené krajině celkem dost náročné - nakonec se dílo zadaří, ale až po hodině úsilí! Ještě že tak, tma je od pěti a netuším, co bychom dělali zalezlí od té doby ve spacáku. Takhle si vaříme, je teplo, ze stromů nad námi kape voda, jak ohýnek rozehřívá sníh na větvích... Fajn večer. Ráno druhého dne se zdá počasí nadějné, dokonce občas vysvitne slunce, ale je to planá radost, neboť po pár desítkách minut se vše opět zastře do nekonečné šedi. Pokračujeme dál přes kopce s poetickými názvy Rybniční, Křakovský a Stinný vrch, k tomu ještě pár dalších vedlejších vrcholků, podkova se zvolna uzavírá a vandřík se chýlí ke konci... Se Sedmihořím se loučíme na kopečku zvaném Skalní mísy, odkud je to už jen asfaltka k autu. Nezbývá než shrnutí, že to bylo milé vypadnutí ze tmy a deprese adventního města; víc takových!

Přidáno: 11.3.2023 --- Fotky: B., Lenka

© 2023 PlzDi