S nadějí, že se opět dostanu nad neprostupnou deku nízké oblačnosti, která po dlouhé dny svírá českou kotlinu, vyrážím brzy ráno na jih, odhodlán jít za sluncem stůj co stůj. Písek, Budějovice, Krumlov ... beznadějné šedivo. Říkám si, že táhlý kopec u Hořic na Šumavě bude tím správným výtahem k jasné obloze, ale není tomu tak. I celé údolí lipenské přehrady je ještě pod mraky a původní plány na Vítkův kámen a okolí berou za své. Jedu přes Černou v Pošumaví a Horní Planou dál, zkusím Mechový vrch a pláně, které dřív byly součásí VVP Boletice. Občas nade mnou probleskne modro, je zřejmé, že vrstva mraků není tak vysoká jako níž. Parkuju u lesa a hbitě stoupám na Mechový vrch s pocitem, že z vysílače před ním už se rozhlédnu na oblačnost pod sebou - jenže i vysílač je ještě v hutné mlze. Na slunce se dostávám až u hřebene Křemenné a je to opojný pocit, krásné opuštěné louky někdejší obce Horní Sněžná jako by tu byly jen pro mě, kochám se zbarvenými modříny a výhledem, dojdu až na vrcholek Na skále, který mi v těchto končinách společně s Mechovým vrchem ještě chyběl, a po dvou hodinách bohužel dochází k nevyhnutelnému návratu, což znamená zanoření se zpět do mlhy. Den ale ještě nekončí...

Přidáno: 2.7.2021 --- Fotky: B.

© 2021 PlzDi