Po azurové kráse Alp vzbudili jsme se u Krumlova do kalného rána. Nákup, přejezd do Tisovky, odstavení auta a ... vojenský prostor. Nepřestane mě fascinovat, že si skupina lidí zajala nějaké území, vyhnala z něj lidi a zakázala do něj vstup, to vše proto, aby si mohla hrát na válku. Pranýřujte mě klidně, že je to potřeba, obrana vlasti atakdále, ovšem já jen říkám, že to považuji za zvláštní, vymknuté, proti řádu věcí. Zejména v tom ohledu, že na tom území zkrátka a dobře žili lidé. Ve VVP Boletice se mísí vše tohle dohromady ještě s tím, že území bylo z 99% obývané německými obyvateli, kteří byli odsunuti; navíc jejich domy narozdíl od třeba VVP Dobrá voda nebyly rozstříleny a zůstaly stát v zakázané krajině. Jsou to takové Sudety na druhou. Ale popořádku. Do prostoru jsme vstoupili na území někdejší obce Sádlno a nejprve lesem, poté po Prodloužené cestě jsme vystoupili na nejvyšší bod dne - Plešný. Přes jeho vedlejší vrchol jsme se lesními cestami dostali k bývalému Ondřejovu, kde kdysi stával veliký kostel, dnes jen zbytky zdi a drobné objekty velitelství střelnice. Mrazivý pocit ze zakázaného území, které ale zároveň přímo jiskří dotěrnou historií, se nás chytl a už nepustil; a přitom to zatím byla jen slabá káva. Prošli jsme k jihu celý zalesněný hřbet vrcholků Nad Myslivnou (1006m) - Kmet (997m) a poté sestoupili k soutoku Olšiny a Květenského potoka. Opatrné překonání cesty, nezdá se však, že by byla užívána příliš často, a už stoupáme k bývalému Račínu. Opakovaně máme pocit, že slyšíme nějaký hlas či volání, kolem však nikdo není. Dosud zatažené počasí se stane najednou krásným a zlatavé zářijové slunce zalévá malebný nuceně zapomenutý kraj, když vstoupíme mezi první domy. Je to ohromující. Veliké a kdysi jistě krásně udržované chalupy stojí tu dnes jako němí svědci šílených událostí poloviny 20. století, jako kamenné mohyly připomínající nevratný život. Stoupáme omámeně kolem gruntů prorostlých stromy a není příliš těžké si představit, jak to zde vypadalo, stačí přivřít oči ... člověk vidí úhledné louky oddělené kamennými snosy, stromy jsou obsypány jablky a hruškami, na dvoře krákorají slepice a shora od lesa zabučí kráva; proběhnou smějící se děti, na zápraží vyjde jakási selka a hledí chvíli do kraje. Je to silné a fascinující! Hodina chůze Račínem kolem torz jednotlivých dvorů v nás zanechává hluboké stopy... Odpoledne se však přehouplo do večera a je potřeba vyhledat ve stínu lesa úkryt. Nechtěně docházíme až k hlavní silnici a v tu chvíli začíná být slyšet vůz - běžíme a skáčeme do nejbližší strouhy, abychom z ní přes vzrostlou lebedu viděli projíždějící džíp. Vojáčci jedou na pivo, asi. Zajdeme pak do lesa na hřeben Kamenitého vrchu, nacházíme po delší chvíli místo na spaní, v jednu chvíli slyšíme přímo nad námi nad stromy letící dron, což je celkem dost děsivé, ale nic dalšího se neděje. Se soumrakem děláme ohníček a vstřebáváme právě prožité. Jestlipak to tak hezky vše vyjde i zítra?

Přidáno: 4.3.2023 --- Fotky: B., Lenka

© 2023 PlzDi