Slavný a mnoho let plánovaný zimní přechod Šumavy, který skončil neslavně hned druhý den. Ale ten první byl krásný! A taky výživný... V 6h ráno už mě tatíček vysadil na Svaté Kateřině, větrnou tmou šlapu neochvějně vzhůru, 26kg na zádech. Je to magie. Říkám si - je přede mnou osm dní nebo deset? Na Zadních Chalupách se rozednívá, cesta dál zcela neprošlapaná, ale jde se dobře. Pak ovšem vlastní blbostí odbočím ke státní hranici dřív, než je potřeba, a byť přichází hned na řadu sněžnice, úplně dobře se už zdaleka nejde. Na hřebeni se pak přidává ještě další zrada a tou je borůvčí schované pod sněhem, kterému jsou moje sněžnice na nohou úplně fuk a nezřídka se do jeho keříčků probořím až po stehno; několikrát je dokonce třeba sundat batoh, odepnout sněžnici, vyvalit se ze sněho-borůvového sevření a pak na sebe zase vše nandat... Postup je díky tomu krajně pomalý, na Ostrý docházím až po osmi hodinách! Tady také dávám první jídlo a bez většího zdržování kráčím dál. Hřeben je solidní túrou i v létě, ovšem v zimě s tou sviní na zádech je to extra krušné; krásné slunečné chvilky pozdního odpoledne sice vynahrazují tu námahu, ale je mi jasné, že putování za tmy se už nevyhnu. Soumrak přichází za Velkým Kokrháčem, zbytek už jdu v temnotě. Na pláních u Svarohu fouká jako blázen, za ním pak vcházím do klidového území, kde potkávám jakési dva lidi se psem - tedy spíš nepotkávám, vím o nich dřív než oni o mně, takže se raději schovávám za vyvrácený strom; jestli jsou to chlapi z horské služby, nechce se mi jim vysvětlovat, co dělám v těchto místech sám v 7h večer. Další cesta na Jezerní horu už se vyloženě vleče, melu z posledního. Vrchol míjím bez povšimnutí a na sestupu se mi při bloudění mezi torzy uschlých stromů ve větru poprvé stane to, o čem jsem dosud jen četl v knížkách - přichází hlásek a šeptá lákavým hlasem, ať si chvilku sednu a odpočinu, ať zavřu oči a zdřímnu si... Nene! Klopýtám dál, protože nic jiného dělat nejde. U boudičky na Rozvodí jsem až ve 20:40, tedy skoro po 15 hodinách. Netřeba si nic nalhávat, měl jsem dost, 21km v daných podmínkách, kysna na zádech, no zkrátka uf! Po uvaření večeře jsem se propadl do komatického spánku. Ráno dalšího dne vyrážím a nejde se příliš dobře, jsem ztuhlý a bolavý po předchozím dni. S tím jsem počítal, ale horší je, že s počasím to jde od desíti k pěti. Dojdu přes Špičácké sedlo a pramen Řezné na Gerlovu huť, za ní začnu stoupat vstříc hřebeni Polomu, ale zkrátka to nejde. Jemně mrholí, sníh se strašlivě lepí a sněžnice se po každých patnácti až dvaceti krocích mění v několikakilové bakule mokré běloby. Chvíli svádím vnitřní boj, ale pak kapituluju. Tím spíš, že předpověď počasí neslibuje nic lepšího. Tímto tempem se Šumava přejít nedá a radši prchnout odsud, než z daleko hůře dostupných míst. Smutek. Tak třeba někdy příště, jestli ještě vůbec budou nějaké zimy...

Přidáno: 1.4.2023 --- Fotky: B.

© 2023 PlzDi